Autorská čtení aneb Jak jsem se naučila číst

Psát mě vždycky bavilo. Už od základky, kde jsme psali slohy, a já věděla, že to bude jistá jednička do počtu a ještě budu moct uplatnit nějaké nové obraty a zajímavá přirovnání. Bavil mě dokonce i odborný popis, žádost, poděkování a podobné suchopárné styly. Nejvíc jsem se ale děsila okamžiku lámání chleba, tedy dne, kdy učitelka texty opravila a rozhodla, že se před celou třídou budou číst ty nejlepší. Tohle katastrofální finále mi hrozilo takřka pokaždé a děsila jsem se ho natolik, že jsem se občas snažila nepsat ty slohy tak dobře. Taktika mi ale většinou nevycházela, protože jsem už od dětství přece jen měla ego příliš nabubřelé na to, abych chtěla být za blbce a ba co víc, dobrovolně.

Možná se smějete, ale psát sloh se zadáním popis spolužáka a pak ho číst nahlas před bandou puberťáků, kteří si z vás kvůli němu budou utahovat ještě minimálně měsíc, a pak to někdo vytáhne po deseti letech na třídním srazu? No já nevím. Na gymplu se to dalo vyřešit domluvou s profesorkou, případně připsáním pod text, že si výslovně nepřejeme to číst. Za to jsem jí dodneška vděčná, jinak bych musela dál chodit za školu a fingovat akutní záchvaty žaludečních potíží a epilepsie.

Na vejšce už jsem takové podrazy nečekala, ale stalo se. Závěrečnou úlohou na jednom semináři bylo sepsat úvahu na téma média a nové technologie, nebo něco podobně originálního. Chtěla jsem to mít rychle za sebou, něco jsem nasmolila, ani to po sobě nepřečetla a odevzdala. Na další hodině vyučující nenapadlo nic lepšího, než tak si ve zbytku hodiny přečteme ty nejlepší. Super. Naštěstí jsem mezi stovkou spolužáků v posluchárně mohla dělat, že ten den chybím. A nikdo mě neudal jako na základce. Hlavně, že jsme dospělí.

Ještě před půl rokem jsem vyloženě odmítala číst svoje články v novinách, dokonce jsem je nechtěla ani vidět. Schovat noviny před mámou se ale samozřejmě nemohlo povést, jelikož je odebíráme. (Kde jsou časy autorských výtisků?) Představte si tu hrůzu, že vám je třiadvacet, přijde návštěva a vaše vlastní máma vás podrazí tím, že začne ukazovat vaše výtvory. Asi jako když vám bylo pět a rodiče se chlubili vaším úměním. Pepíčku, ukaž strejdovi, jak krásně kreslíš. — No to je ale nádhera, Pepíčku, co to je?

***

Od doby, co studuju slovinštinu mě tyhle amoky trochu přešly. Jednou jsem měla číst vlastní překlad na knižním veletrhu, z čehož jsem měla půl dne předinfarktové stavy (asi jako když jdu k doktorovi, ale o tom zase někdy jindy), třicetkrát jsem si to četla pro sebe a ve finále se to nestihlo. Místo, aby se mi ulevilo, jsem byla naštvaná, že jsem ten text nemohla odprezentovat. Chápete? Naštvaná, že jsem nemohla číst nahlas. Člověk se někdy diví sám sobě. Nicméně od té doby už je mi to jedno – prostě tam jdu a přečtu to. Koneckonců, nejsou to moje texty. Já je jenom přeložila. Já nic, já muzikant.

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>