Cesta do Terstu a zase zpátky. Na vespě.

Chtěla jsem napsat pár svých postřehů z road tripu po (nejen) Toskánsku, který jsem letos v září podnikla s mámou, ale došlo mi, že by bylo značně nefér, kdybych napřed nenapsala pár postřehů z cesty do Terstu a zpátky, ze kterého jsem se vrátila pouhé čtyři dny před odjezdem do Toskánska. Z Itálie do Itálie, to je šichta, řeknete si. Není, teď je to v pohodě, teď jsem tu autem. Do Terstu jsem se táhla na vespě. Nikoli sama, ale s partou podobně střelených báječných mužů (a jedné ženy) na italských strojích.

S odjezdem na tradiční vespa sraz v Terstu jsem koketovala už loni, ale to jsem měla vespu teprve rok, úplně jsem se zbláznila, že chci jet takovou dálku a ať mě to ani nenapadne. Samozřejmě bych si to doma (rozumějte u mámy) prosadila i tehdy, ale vlastně se mi ani moc nechtělo. Letos už jsem měla jasno od května, nenápadně to oznámila doma a začala nakupovat potřebnou výstroj.

To jako budu kempovat? Já?

To máte stan, spacák, karimatku, loďák, do kterýho to všechno zabalíte, gumicuky, síťku, pořádný boty na cestu, nepromoky (ty jsou nejdůležitější, protože jak napsal Víťa v jeho popříjezdových Murphyho zákonech, na ty vždycky dojde – zvlášť, když jede on, protože to prý prší vždycky, což bylo jedno z terstských pravidel, které mi bylo sděleno ještě dávno před odjezdem). Nakoupit všechny ty věci v mojí velikosti a podle mého vkusu je – jak se později ukazuje – takřka nadlidský výkon. Ale ty mi jdou.

Při sestavování seznamu cestovních propriet vzpomínám na knížku Rozum do kapsy, kterou jsem jako dítě znala nazpaměť, a její kapitolu o kempování. Konečně se mi ty znalosti budou hodit. Už začátek seznamu mě děsí, protože jako správná městská holka nic z toho nemám. Kromě spacáku, který jsem měla na vodě na konci gymplu, a už tehdy ho tělocvikář označil za takovou hadru, a samonafukovací karimatky, která už dávno samonafukovaci není a musí se nafukovat (a jo, při balení i vysávat) pusou. Fuj. Dál ještě milion dalších věcí k tomu, který nutně potřebuju. Jo, třeba ten fén. Taštičku se šminkama. Taštičku s věcma na instantní umytí, kdyby sprchy nefungovaly nebo byly nechutný. Pohotovostní balíček (rozuměj pytlík se zdravýma tyčinkama, protože ke snídani je tam jen espresso a croissant, jeden!, jak zní další varování). Asi tak čtyřicet balíčků kapesníků, protože ty záchody tam, to se posereš, jak zní několikrát opakovaná už skoro výhružka). No prostě je toho hodně. Na jeden loďák rozhodně. Mám pocit, jestli bych kvůli zátěži neměla své vespě pořídit ještě rychlý upgrade motoru…

Jako správný nováček nenechávám nic náhodě, abych pak nebyla za blbku. Cvičím jízdu v zatáčkách (jedeme přece přes horský pasy) a veškeré vybavení s sebou táhnu na testovací výlet – na sraz do Liberce, který se jako zatěžkávací zkouška jeví ideální. Celou noc chčije (to se fakt nedá říct jinak) a celou cestu zpátky tomu není jinak. Aspoň jsem se přesvědčila, že stan pro jednoho za 750 korun z Decathlonu bohatě stačí, a nepromoky jsou opravdu nepromoky. Co na tom, že jsem je musela složit z gore-texové bundy, nepromokavých motorkářských kalhot (přešitých svépomocí z velikosti XS na velikost XXXS) a uklízečských rukavic.

Na těchhle strojích? To abyste jeli aspoň do Itálie, ne?

Do Terstu odjíždíme ve středu a v úterý chci ještě pracovat. To se samozřejmě nepovede – cestovní horečka a nesmyslná paranoia, že si pak nestihnu zabalit, udělají své. Promyšleně pakuju bágl (nepotřebné věci dolů, nahoru náhradní sada oblečení, kdybych promokla. A mezi něco mezi. Třeba fén. Na to, že vezu pět párů bot a kosmetiky na půl roku, to vypadá dost decentně. Nařizuju budíka na půl pátou (sraz je v 8:30, ale pro jistotu), skleničku whisky a spát.

Vstávám za tmy, snídám dvojnásobek než obvykle (kdoví, kdy budeme poprvé stavět), přivazuju bágl a vyrážím. Máma se tváří, jako bych šla do školy, ale určitě má pocit, jako by vypravovala posledního syna do války. Já pocit, jako bych šla do školy, nemám. Spíš jako ze školy po maturitě. Konečně jedu.

Na benzínku na Chodově, kde máme sraz, přijíždím jako správný nervák o půl hodiny dřív. Pro jistotu tankuju do plné a dělám kšeft úctyhodných 34,50 korun. „Jedeme daleko, tak chci mít jistotu,“ říkám s omluvným výrazem pumpaři. „Na tomhle stroji, to abyste jeli aspoň do Itálie, ne?“ povídá. „No, jedeme do Terstu,“ povídám já. Pumpařovi spadne čelist a ptá se, jestli nechci ještě něco, třeba voňavý stromeček. Asi jsem ho fakt vyvedla z míry.

Přijíždíme, fotíme se, postujeme na facebook a vyrážíme. „Už jenom 420 kilometrů!“ První ze série cestovních vtípků a jedem. V tu chvíli se ocitám v tak trochu jiné cestovní dimenzi, než jsem zvyklá, a probouzím se z ní až za šest dní.

„Tak jakej byl ten Terst?“

Po příjezdu se mi všichni ptali na cestu. Jak se ti jelo? Na tu cestu, kvůli které jsem se do Terstu vypravila, abych si zase jednou něco dokázala. Nejdál jsem totiž na vespě dojela do Orlických hor, a i to prý je na holku dobrý. Jedna z poznámek, která mě dokáže spolehlivě vytočit. Když jsou na holku dobrý Orlický hory, bude na holku dobrej i Terst. A taky kvůli tomu Jiřímu Čermákovi, který v diskusi pod článkem o nás vespistech pronesl: „Na Vespě bych nejel ani do kaufáče. Do Terstu vyloženě sebevražda. Mám se moc rád, no.“ Já se mám taky moc ráda, ale v cestě mi to nebrání.

Ale abychom to nezakecali mými sklony k feminismu. Cesta byla úplně v pohodě. Možná díky fajn počasí, možná díky fajn lidem, možná díky tomu, že cestování na vespě je prostě v pohodě už ze své podstaty. Jenom – jako na každé dlouhé cestě – nastávají více či méně krizové, ale nakonec vždycky vtipné, situace:

  • Je krásně. Tak moc krásně, že se dostanete do stresu, že to nemůže být napořád a v Rakousku nastane průser mračen, protože tam je vždycky.
  • Když nenastane, dostanete chvilkový miniinfarkt, že jste umřeli a už jste ve vespařském nebi. Navíc jedete horský pas se spoustou zatáček a dokonalým asfaltem, což tento pocit jen umocní.
  • Vystřízlivíte tehdy, když zjistíte, že se zase staví na tankování. Tedy aspoň pokud máte nový stroj s nízkou spotřebou a velkou nádrží a tankovat vlastně nepotřebujete. Ale paranoia zapracuje, tak tankujete. Což znamená: zařadit se za jednoho z kolegů, rychle odgumicukovat bágl, který máte chytře na sedle, rychle natankovat, zaplatit, vrátit se, položit bágl na sedlo, uvolnit místo ostatním a hlavně – nezapomenout ho pořádně připevnit. Abyste pak nemuseli jet ty zatáčky do Postojný s báglem úplně navolno a nervama v háji. Ale road captainovi to nebudeme co? Říkat!
  • Časem se možná stane, že se vám bágl po zaplacení benzínu začne zázračně připevňovat sám, ale to musíte být holka a musíte mít sakra kliku, takže na to nespoléhejte.
  • Jo a dejte pozor, ať si tím háčkem od gumicuku málem nevyrazíte zub, za který jste minulý týden v Asklepionu dali deset tisíc.
  • Do mezistanice v Judenburgu dorazíte polomrtví, a to ať cestou pršelo nebo bylo krásně. Ale to neznamená, že se večer nejde do typického rakouského irského pubu, že neusnete někdy ve tři ráno a neprobudíte se úplně vyřízený. Do cíle už to je přece jen sotva nějakých tři sta kilometrů.
  • Jo, jenže přes samý horský pasy. Asi tak odhadem čtyřicet tisíc zatáček. Jedna lepší než druhá. A nejlepší jsou ty, před které Slovinci nasázejí padesát cedulí nevarni cestni odsek s názornými piktogramy motorkáře v různých stádiích oscilace na hranici života a smrti. (Nejlepší jsou ty s mrtvolou a křížema, ale to zase nebudeme říkat mámě.)
  • Když se tímhle vším namlsáte, tak vás čeká Lublaň a průjezd nekonečnou vesnicí za ní, kterou prostě musíte přežít. A když se včas nepřevléknete, budete ji muset přežít uvařeni ve vlastní šťávě v nepropustné softshellové bundě.
  • Ten pocit, když ale nakonec projíždíte italskou hranicí a troubíte na znamení, že už jste tady, je k nezaplacení.
  • Ten pocit, když si v cílové destinaci v potu tváře postavíte stany na betonovitém podloží a organizátoři vám přijdou suše oznámit, že si je musíte přestěhovat, je taky k nezaplacení. Prý akce ještě oficiálně nezačala a neměli by vás vidět majitelé areálu. Jenže vy umíte italsky a slyšíte, jak se mezi sebou baví, že jste jim zabrali jejich místa.
  • Ale smůla no. Tak stěhujete a pijete u toho teplý lambrusco, který zatím přivezli ostatní účastníci zájezdu ze sámošky.
  • Pak ještě nějaký to pivo, pak zjistíte, že u baru je pivo zadarmo, vmísíte se mezi organizátory, a kdyby něco, zachrání vás historka, že jste až z daleké Cecoslovacchia a ujeli jste sem settecento cinquanta chilometri. To je pak zadarmo i grappa. Informaci, že Cecoslovacchia už dávno non esista si necháte pro sebe. Když to nepotřebovali vědět třiadvacet let, ještě to do příště vydrží.
  • Když těm střízlivějším z vás dojde, že máte dost, a jdete ke stanům dopít zbylé lambrusco, zažít nefalšované vokno (já jsem s váma ještě večer dopíjela to hnusný teplý víno?) a pospat si tři hodinky.
  • Spím ve flanelovém pyžamu a jsem terčem nejrůznějších vtípků. Noci tady ale opravdu bývají chladné a rozhodně se to vyplácí. Nenechte se zmást tím, že jedete do slunné Itálie. Příště přikupuju asi i lepší spacák.
  • Informace, že dneska ještě nebudou sprchy v provozu, mi stačila k tomu, abych to ani nepokoušela. Vytahuju balíček na instantní umytí (zlí jazykové tomu říkají ruská sprcha) a čistím si zuby minerálkou.
  • Zbytek se pořeší v kavárně ve vesnici, kde mají dobrý kafe (po kocovině je ještě lepší), fajn zmrzlinu a na Itálii i pěkný záchody.
  • Výlet k moři do Slovinska byl super. Právě tady se myslím ujala hláška „jó, to vloni“, kterou mě zbytek účastníků prudil celou dobu, a kterou já budu příští rok prudit ostatní. Vloni jsme byli támhle u tý sprchy, tak sem jdeme i letos. Těším se, jak všechny nadchnu svou plynnou slovinštinou, kterou jsem studovala tři roky, ale nakonec si jen objednám salát s olihněmi a dvakrát ledový čaj. Podle některých to prý jako ukázka mých lingvistických znalostí stačí. Olihně si nedávejte, vypadají jako guma a i tak chutnají.
  • Fotka svojí vespy u moře – k nezaplacení:

dsc_1198

  • Většina vyjížděk v Terstu probíhá na vlastní pěst. Ty jsou nejlepší. I ty, při kterých se při hledání toho skvělýho kopce, kde jsme byli vloni, málem zabijete a rozhádáte. Nakonec se nestane ani jedno a je z toho další fajn zážitek.
  • Italský benzínky jsou zrádný. Zvlášť ty samoobslužný. Když je konečně najdete, nefungujou, což zjistíte až po zaplacení. Jestli si myslíte, že vám to těch pět eur vrátí, tak ne.
  • Oficiální program srazu funguje po italsku. Co pět minut se mění, nakonec se zruší a jede se úplně jinam. Třeba k nejníže položené alpské boudě (Co to je proboha za prvenství?) nebo na farmu, kde za pět eur dostanete uzeniny a sýry (asi tak dva plátky na každého) a samozřejmě i víno. To se tady prý smí. Tak dobře. A vesp je tu fakt hodně:

dsc_1223

  • Pod vlivem už vám ten neskutečnej smrad z dvoutaktů, které tady mají skoro všichni, přijde v pohodě.
  • Nicméně po tisíci a více kilometrech cesty za dvoutaktem ho začnete chtít. Ten dvoutakt. Dřív než bude pozdě a evropská unie nám to zakáže, podobně jako další radosti života. Nevím jak vy, ale já už šetřím.
  • Ale zpátky do Terstu. Jestli si myslíte, že si tady dáte voraz, a uděláte si aspoň jeden střízlivý večer, tak jste na omylu. Mně se to povedlo jen napůl, hlavně díky vydatnému jídlu. Jídlo tady dělají fakt super, zejména to čevapčiči, které bylo legendární už vloni. Koupíte si poukazů, kolik chcete a na cokoli chcete, a celý víkend je utrácíte za jídlo a pití. Ten pocit, že pak jíte a pijete jen za nějaké papírky, je opojný.
  • Natolik opojný, že po třech dnech zjistíte, že vám z dvou set eur zbylo jen třicet. Vybíráte z bankomatu jako mourovatý. Až po příjezdu domů vám dojde, že jste si druhou stovku schovali do druhý peněženky pro případ opití okradení a/nebo ztráty.
  • V Terstu i po cestě tam a zpátky plyne čas tak nějak jinak a těch šest dní vám přijde jako věčnost. Naštěstí. Dokonce tam přestanete (aspoň zčásti) sledovat mobil, a to i v případě takových závisláků, jako jsem já. Wi-fi ale v kempu není, tak si na cestu pořiďte data, ať vám někdo hodnej jako já nemusí pořád dělat hotspot.
  • Domů se vám samozřejmě nechce, a do balení už vůbec ne, protože všechno je totálně mokrý od ranní rosy. A to (na rozdíl od většiny ostatních) nemusíte hned v pondělí do práce, ani jste na tuhle cestu nemuseli vyplácat jedny z posledních dnů dovolený. Cesta domů (na rozdíl od každé jiné typické cesty domů) je o to méně zoufalá, kolik krásných zatáček vás na ní čeká.

dsc_1230

  • Tak třeba Mangart. Nejvýše položená silnice ve Slovinsku, kde dole zaplatíte pět eur, abyste pak celou cestu nahoru jeli stylem v očích smrt, na tachometru pět, potkávali všechna auta zákonitě v těch nejnepřehlednějších zatáčkách, vyhýbali se cyklistům, báli se, že se zřítíte z útesu, vjížděli do temných (a mokrých) tunelů a sem tam i na nějakou tu šotolinu. Výhled nahoře za to každopádně stojí. Stejně jako to video, co cestou vzniklo. Ale respekt, ten tam máte:

dsc06105

  • Ale nakonec se zvládnete vyfotit normálně:

dsc06134

  • Nebo Vršič. Další skvělý horský pas ve Slovinsku, ovšem jen do té doby, než zjistíte, že cestou dolů je každá ze zatáček vydlážděná kostkama. Něco jako ve Vršovicích. Ale jasně, už máte natrénováno: po páté se přestáváte bát a po desáté už dáváte koleno.
  • Nebo smrtící kopec Turacherhöhe v Rakousku. Relativně kousek před mezizastávkou v Judenburgu je hora, kterou si pamatuju už z dovolené v dětství, protože jsme na ní zavařili motor. Tak do třetiny si myslíte, že tu můžete s dvoutaktama závodit, ale v půlce vám dojde, že si nepodřadíte. Visíte na plynu a dojedete to rychlostí deset, maximálně patnáct kilometrů v hodině (víc vás to fakt nepustí). Ale nejste na tom zdaleka nejhůř. Jako třeba ti, co jeli ve dvou a plně naloženi na jedné Primaveře 125. Obdivuhodný výkon, zvlášť při pomyšlení, že v poloze spolujezdce jsem sama vydržela nejdéle dvě hodiny a i tak jsem měla ještě týden nohy do O.
  • Judenburg je nejlepší město na světě. A to nejen proto, že tu mají postel a horkou sprchu. Co na tom, že na tu horkou si musíte počkat tak deset minut (nebo dát ve sprše zcela nepokrytě přednost někomu otrlejšímu). Mají tu třeba skvělý čínský jídlo. Na pivo se samozřejmě jde, i když jste úplně vyřízený a chcete spát.
  • Tentokrát je ale fakt jen jedno, možná dvě. Konečně se vyspíte. Možná nejlíp v životě nebo aspoň máte ten pocit.
  • Ráno už vás nečeká nic lepšího než rakouská snídaně (o dost lepší než ta italská) a cesta domů. Už jenom 420 kilometrů. Když máte štěstí, jedete s optimisty, kteří tvrdí, že se nám ty bouřkový mraky vyhnou. Kupodivu jim to vychází, tedy aspoň až do vesnice s podivným názvem Vierzehn. Odtud to začíná a s přestávkami to pokračuje až do Budějovic.
  • Prší, ale jste ve stavu, kdy je vám to úplně jedno. Víte, že nepromoky fungujou, přemýšlíte o tom, jak to bylo super, tak vůbec o životě, a když opravdu nevíte co by, zpíváte si. Já vystřídala všechno do Rolling Stones až po izraelskou hymnu. Doufám, že mě nikdo neslyšel.
  • Tankujete už úplně automaticky a bágl se vám zpátky na sedlo připevňuje opravdu sám. Konečně vás taky napadne, že můžete tankovat třeba ve dvojici nebo ve trojici a střídat se o placení, protože to stejně vyjde na stejno a je to aspoň o trošku menší vopruz.
  • Čím víc se blížíte Praze a čím častěji se odpojují mimopražští účastníci, tím víc na vás doléhá zoufalství. Tím spíš, že si konečně sundáte nepromoky v dobré víře, že ten černej mrak vás mine.
  • Promoknete durch. Přežili jste stovky kilometrů nasucho a promoknete v Benešově.
  • Ale je vám to jedno. Stejně jako když jste celou cestu nezabloudili a nakonec se ztratíte ve Vršovicích. Nakonec z nich ale vyjedete a dorazíte domů. Bez pádu, bez doprovodu, ale se spoustou nových přátel a taky nezapomenutelných zážitků. Jste úplně vyřízení, ale taky úplně šťastní. Jeden z účastníků vymyslel skvělý novotvar zterstovaný. To sedí. Musíte si nechat otevřít dveře do průjezdu, protože na to fakt nemáte. Díky mami. A díky všem, co jeli. A ti, co nejeli, pojedou příště!

Takže tak to bylo. Dokonce mnohem lepší, ale všechno se fakt vyprávět nedá. Všechno se musí zažít. Kdo nezažil, může si prohlédnout moje fotky, ze kterých ta atmosféra, doufám, aspoň trochu sálá. Příště pojedu klidně zase a klidně i ještě dál.

P. S. Jo a ty záchody jsou v Terstu fakt hrozný. A fakt jsou čtyři na tři sta lidí. Ale vloni byly horší a byly jen dva!

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>