Malá zemička mezi Sicílií a Tuniskem je druhým domovem Britů, cílem milovníků historie i rájem potápěčů. V jarní mezisezóně si zde zase do sytosti vychutnáme neskutečně fotogenické útesy, zátoky či jeskyně a k životu se probouzející subtropickou přírodu.

Pokud patříte k cestovatelům, kteří před každou dovolenou projedou všechny blogy o cílové destinaci, patrně si na Maltu do kufru přibalíte i smíšené pocity. Nic tady nefunguje, na všechno je dost času, autobusová doprava je jen pro trpělivé, řidiči tu jezdí jako blázni. Většina článků vás zkrátka přesvědčí o tom, že Malta je ostrov hotentotů, kde se nedovoláte ničeho. Nebojte.

Autem po Anglii jihu

O to víc jste pak překvapeni, když přijedete a s ničím nemáte nejmenší problém. Vlastně se tu cítíte trochu jako ve staré dobré Anglii. Malta je navíc země, která si přímo říká o projetí autem – jak jinak než po levé straně silnice. Někdejší britskou državou, která nabyla kolosálního obchodního významu po otevření Suezského průplavu a později Britům díky strategické pozici pomohla vyhrát druhou světovou válku, se dodnes nese britský přízvuk. A to nejen díky ostrovanům, kteří se zde usazují na důchod – angličtina je zde i druhým úředním jazykem.

Všechno je tu tak malé, že vám na vstřebání přírodních krás ostrova (máte-li k dispozici auto) Malta bohatě postačí dva dny a na menší Gozo klidně i jeden den. V mezisezóně tady sice „trošku“ fouká, ale teplé podnebí a minimum turistů vám dovolí vychutnat si zdejší přírodní krásy po svém. Auto se dá půjčit za dobrou cenu přímo na letišti, parkoviště jsou (na rozdíl od sezóny) poloprázdná a na „bílých zónách“ ve městech můžete navíc parkovat zdarma.

Večer ve zlaté zátoce

Pobřeží Malty jsme se rozhodli prozkoumat „po směru hodinových ručiček“. Naše okružní jízda tak začíná v městečku San Tumas, kterému vévodí opuštěná megalomanská stavba hotelu Jerma Palace. Lehce hororový zážitek střídáme procházkou kolem nenápadné zátočinky St. Peter’s Pool, vymleté do vápencového útesu. Zvláště po ránu nebo v poledne je to krásné místo pro „pravý anglický“ piknik: nefouká tady a výhled na útesy, soliska i přírodní „vířivku“ neomrzí. Opravdu velký hlad se pak dá zahnat v sousedním pitoreskním městečku Marsaxlokk, v jedné z rybích restaurací s výhledem na zátoku plnou barevných lodiček, které na nás doslova pokukují.

Po cestě dál obdivujeme jižní pobřeží plné skalních útvarů, užijeme si pár rozbitých a prašných cest, kde – nebýt pozorného spolujezdce – střídavě zapomínám, na které straně že to vlastně mám jet. Cestou potkáváme turistu, o kterém si nejdřív myslím, že nás chce zabít a okrást, ale pak zjistím, že čeká na autobus a má pocit, že už by se taky nemusel dočkat. Takže řídím vlevo a k tomu vezu stopaře, jo? Autobus nakonec přijíždí a já nemusím mít strach, že budu mít na svědomí něčí život.

Den končíme v oblasti Għajn Tuffieħa. Sprašovou šíjí spojené zátoky s písečnými plážemi si říkají o návštěvu ve večerních hodinách. Příznačná „zlatá hodinka“ vysvětluje původ názvu zátoky Golden Bay a také umocňuje ony neskutečné výhledy. Mimo sezónu tady nabudete dojmu, že jste sami na světě a užijete si mocnou přírodu všemi smysly. V březnu tady opravdu nikdo není a při návratu k autu máte zase trošku pocit, že vás někdo přetáhne železnou tyčí a okrade, ale nic takového se nekoná – opuštěný bývalý hotel u parkoviště je opravdu opuštěný.

Odysseova jeskyně a další perly

Trajekt z maltského výběžku Cirkewwa na ostrov Gozo jede zhruba dvacet minut. Na ostrůvku najdeme mnoho soukromých farem ale i opevněné „hlavní“ město Victoria a místy doslova bájnou přírodu. Při okružní jízdě po pobřeží je naším prvním cílem nenápadná „díra v zemi“ označená v mapě jako Tal-Mixta. Auta z půjčoven na prašném parkovišti vedle jsou dobrým ukazatelem, že jdeme správně. Je to opravdu jeskyně, kde nymfa Kalypsó podle pověsti „sbalila“ Odyssea. Není divu, na výhled z jejího obydlí by se dal sbalit každý – otázka, kdo by to zde vydržel sedm let jako onen bájný mořeplavec.

Po cestě dál na západ míjíme za městečkem Marslaforn solné pánve, kde se stále „postaru“ vysušuje mořská voda a po pár kilometrech objevíme další klenot. Opět za nenápadným udusaným parkovištěm (pohybovat se po celé Maltě pomocí GPS mapy se rozhodně vyplatí) leží údolí Wied il-Għasri. Vypadá to jako řeka, ale je to moře – meandrující fjord dokonale azurové barvy. Místo je mimo jiné oblíbenou lokací k pořizování fotek na Instagram.

Nechutně fotogenické byly i útesy Sanap, kde sice zoufale foukalo, ale ta panoramata to bohatě vyvážila. Byla to velká útěcha za nepodařený výlet k útesům Dingli (na ostrově Malta), na které vás lákají v každém průvodci. Cesta k nim vedla úzkými silničkami, obehnanými z obou stran kamennou zídkou, oddělující pozemky, a byla akorát tak široká na půjčený Peugeot 108. Los na řízení zrovna padl na mě a musím říct, že jsem byla dost zpocená a celou cestu se modlila, abychom nepotkali nějaký džíp nebo traktor. Cesta končila na soukromém pozemku a dál to přes bránu nešlo. Nebo možná šlo, ale byli tam hlídací psi nebo tak něco.

Na skleničku do kamenného města

Žádný cestovatel po Maltě by si neměl nechat ujít ani důkladnou procházku Valletty. Z kamenného města přímo dýchá historie, britský vliv i prvky arabské kultury, které pronikly třeba do stavitelství v podobě bezpočtu krytých balkónů. Ač silně křesťanská země, Malta tento vliv nezapře – vždyť sama maltština je semitským jazykem a každý znalý arabštiny (ale i hebrejštiny) v ní najde mnoho paralel. Osobně mě například zachvátil pocit dítěte, rozbalivšího vytoužený vánoční dárek, když jsem rozluštila název zmíněné zátoky Għajn Tuffieħa. Għajn to je jako hebrejsky ejn (pramen, oáza) a tuffieħa, jako hebrejsky tapuach nebo arabsky tafaha, jablko. Z ptačího pohledu má zátoka tvar jablka (nebo něčeho jiného, představivosti se meze nekladou, ale dá se pochopit, že to tu staří Malťané nepojmenovali Prdelní zátoka, protože je to tu fakt hezký).

V kopcovitých uličkách Valletty ale puritánství nečekejte. Některé zdejší podniky připomínají staré anglické puby a cluby, jiné se přizpůsobují hipsterskému stylu. Podává se v nich místní i italské víno, britský alkohol, ale třeba i zdejší bylinná limonáda Kinnie, která našinci chutí připomene Becherovku, ale studená je mnohem víc osvěžující. Protože jsme tu byli v březnu, kdy to ještě večer není úplně na vysedávání venku, řešili jsme zásadní problém: sedět v otevřeném baru nabalení jako pumpy a pozorovat cvrkot na ulici, nebo zvolit klasický podnik „s dveřmi“ a umírat zde vedrem? (Ve většině se topí naplno a sedí tu místní, zatímco otužilí Angličané si užívají nezvykle teplého počasí v žabkách a kraťasech na zahrádce. )

Ubytovat se v hotelu v centru Valletty znamená mít každý večer po výletě ještě co dělat. Kochat se zdejšími uličkami by bylo možné donekonečna. Pokud už – zmoženi výlety – nebudete mít chuť chodit „po památkách“, jen tak se tu procházejte a památky jako katedrála sv. Jana, sídlo johanitů Casa Roca Piccola, nebo nedobytná pevnost Fort St. Elmo vám samy přijdou do cesty. Mně osobně se tu nejvíc líbilo jen tak courat a víceméně mimochodem potkávat památky.

Co mě občas překvapilo, bylo převýšení města. Stojí opravdu na útesu a ještě je opatřeno nedobytným opevněním. Co na mapě někdy vypadá jako dvě cesty vedle sebe, je často cesta a pod ní, o dvacet metrů níže, druhá, ke které vede v lepším případě výtah nebo schody, v horším to musíte celé obejít a přidat si k procházce klidně i kilometr. Zase ale objevíte zajímavá zákoutí, jako třeba přístavní budovy.Nikam se nehoňte, nasávejte město všemi smysly a užívejte si, jak je malé, a že zde nemůžete nic důležitého minout.