Další kilometry s 2CV: Auto, co nikdy nezabloudí

Nemůžu si pomoct, ale nejlepší čištění hlavy je pro mě jízda. Někdo k tomu potřebuje uběhnout deset kilometrů, někdo se jde zřídit do posilovny, někdo bloumat po obchodech a skončí někde nad kafem a sladkým dortem. Já k tomu potřebuju silnici, nějaký aspoň trochu rozumný počasí a dopravní prostředek. Je jedno, jestli je to kolo, vespa nebo (v poslední době především) můj Citroën 2CV. Prostě se sebrat, jet, pozorovat ubíhající bílou čáru a dění kolem cesty, které v jednom kuse necháváte za sebou a jste zvědaví na další. Soustředit se na řízení a nepřemýšlet nad tím, co stejně neovlivníte.

14504798_1129558833747946_189978111582928896_nŘidič v plném soustředění na jízdu snaží se o křečovitý úsměv, jsa si vědom, že je fotografován.

Dřív jsem měla pocit, že když někam jedu, musím taky někam dojet. Teď jsem poznala, že nemusím. Naopak je mnohem lepší, když ani nikam dojet nechcete – stejně nakonec někam dojedete. Na kole to moc nedělám, tam si cestu plánuju, protože kdybych se jela jen tak ztratit, hrozilo by, že bych za á nepotkala žádnou hospodu a za bé, že bych dojela do takový díry, že bych se zpátky musela vracet několikanásobně delší trasou, než bych chtěla. Nebo co hůř, tou samou cestou nazpátek, což je největší vopruz. To dělám jen, když jedu tréninkových třicet kilometrů do Únětic a zpátky:

13774176_183318722081409_1832091802_nCyklista a účastník silničního provozu, riskující jízdu pod vlivem a odebrání řidičského průkazu.

V autě – aspoň donedávna jsem si to myslela – se mi nemůže stát nic nepředvídatelného. To jsem ale ještě nevlastnila tu hromadu zábavy a nespolehlivosti, jak moji kachnu nazval jeden známý. Za ten necelý měsíc, co to já a kachna spolu táhnem, jsem zjistila spoustu věcí, který ale neberte jako odstrašující příklad, ale spíš jako lákadlo pro všechny, kteří by snad taky plánovali pořídit si podobný vrak.

  • Koupit si takový auto a myslet si, že se v něm nebudete muset hrabat, je přinejmenším bláhové. Takže jo, aspoň ještě unosím svoje první levisky, který mám od patnácti a jsou mi velký (promiňte, dámy), ale bylo mi je líto vyhodit. Jako monterky mají pořád styl. A k večernímu vínu jsem odložila módní časopisy a pročítám servisní manuály. Ne, nechápu pořád nic, ale už zvládám konverzace o karburátoru na úrovni mírně pokročilého mluvčího.
  • Už pouhé rutinní úkony, jako zavírání dveří, manipulace s okénky, zpětnými zrcátky, topením nebo sedačkami vyžadují úplně jiný přístup. Když si za jízdy otevřete (rozumějte odklopíte) okékno a pak vám nejde zavřít, dostanete buď zánět středního ucha, nebo budete muset otevřít dveře za jízdy a sklo připlácnout rukou zvenčí. Když cestou nadáváte, že je vám zima na nohy, zkuste se podívat do trubek, které vedou teplo od motoru (rozumějte topení). Může se stát, že v nich leccos najdete, třeba plastové víčko od spreje, které sloužilo patrně jako (zapomenutý) regulátor teploty v letních měsících. Zpětná zrcátka se za rychlé jízdy automaticky sklápějí, což se děje jednak proto, že jsou uvolněná, jednak proto, že jsou neoriginální (rozumějte z motocyklu Simson).
  • To auto si dělá, co chce. Zvlášť při startování. Ale nehledejte v tom logiku. Jednou nejde nastartovat, protože jste to ulili, jednou proto, že jste to neulili, jindy při teplým motoru, za další při vychladlým motoru. Zpozorovala jsem ale, že nejvíc se mu nechce, když jedu sama. Jakmile mám s sebou spolujezdce, naskakuje jako hodinky – asi jenom proto, aby se ukázalo, že to umí, a že ta blbá blondýna s růžovejma vlasama, co se tváří jako můj řidič, mě za zády jenom prachsprostě pomlouvá. Takže z ní teď pěkně udělám blbku. To má za to, že se ještě pořádně nenaučila se šaltpákou.
  • Není to pravda. Řadím jako bůh. Pokud ovšem nedojde na jedničku, tu ještě musím vychytat.
  • Když uvíznete v koloně a chcete se podívat, proč to sakra stojí, nemusíte vylézat z auta jako trotlové, ale jen elegantně odklopíte střechu a postavíte se na sedačku. Po zbytek času se zaměstnáte zpětným upínáním střechy a strachem, že už nenastartujete, a kolonu budete tentokrát způsobovat vy.
  • Jezdit se spolujezdcem je větší zábava. Krom toho, že roztlačí, když je potřeba, může – jak jsem zjistila – ovládat všechny ty čudlíky, na který nemám při plném soustředění na řízení čas: spínač stěračů, přepínání topení, zasouvání ruční brzdy, na kterou vždycky úspěšně ujedu minimálně první kilometr, a v kritických případech i plyn – to když vám to zase začne chcípat na neutrál a je potřeba to neustále túrovat, jinak nedobrovolně prostojíte dva cykly na světlech u výjezdu z tunelu a za blbku nejste jen díky tomu, že máte takový krásný starý autíčko.
  • Stěrače stírají, ale musíte se je naučit používat. Vždycky je lepší hledět na cestu přes lehce orosené sklo než přes rozmazanou vrstvu vody. (Zkoušeli jste někdy koukat přes luxfery?) Rada tedy zní: stěrače pouštět až v nejkritičtějším momentu a vypínat tehdy, není-li třeba se stoprocentně soustředit na řízení. Samozřejmě nepadají automaticky dolů, to byste chtěli moc, ale zastaví se tam, kde se jim chce. To musím taky ještě vychytat. A ten ostřikovač taky časem najdu…
  • Citroën 2CV je auto, na který se všichni smějí, všichni na něj mávají a všichni na parkovišti ho oblejzají. Takže si můžete svých pět vteřin slávy užívat i tehdy, když slavní nejste a nikdy nebudete. Velká výhoda – snižuje to frustraci, zahání podzimní deprese a je to vhodné jako terapie pro jedince s nízkým sebevědomím. Latentní exhibicionisti jako já ocení fakt, že s autem můžou sbírat obdivné pohledy, ale zároveň nebýt tak úplně vidět a mít možnost rychle ujet už při objevení prvních příznaků sociální fóbie z přemíry čumilů. Pokud se vám teda podaří nastartovat.
  • Citroën 2CV je jedno z těch aut, která vyrábí benzín do zatáčky. Můžete s ním jezdit celý den, projet půlku Středočeskýho kraje, a ručička benzínu nijak výrazně neklesne. Ba co víc, v pravotočivých zatáčkách se vždy přiblíží indikátoru plné nádrže. Tento efekt bych nicméně radila nepřeceňovat.
  • Citroën 2CV je ideální auto na rande a vůbec na to, jet se s ním jen tak někam ztratit i za cenu toho, že se někdy přece jen budete muset vrátit domů a do reality. V jakýmkoliv jiným byste si už po půlhodině ježdění „tady rovně a támhle třeba doprava“ připadali jako magoři, ale v kachně je to jinak. Kachna je Prostě svoboda. Liberté toujours. Ještě si k tomu zapálit gauloisesku a zavzpomínat na časy, kdy byl svět ještě v pořádku. Teď ale není, protože zrovna z toho mýho auta někdo vymontoval popelník.
  • K výše zmíněnému se váže ještě další výhoda. Jsem člověk, který zásadně nikdy nezabloudí, a pokud ano, tak aspoň dělá, že nezabloudil. Nikdy se nesnížím k tomu, zeptat se na cestu kolemjdoucích, i kdybych měla jezdit v kruhu půl dne. Jak jednou říkal Pavel Trávníček, majitel a řidič bouráku Rolls-Royce: „Rolls-Royce se nikdy neporouchá a pokud ano, musíte dělat, že se to nestalo.“ S kachnou zase nebloudíte a když… Je přece jasný, že jste si tu polní cestu chtěli projet schválně, vždyť na to je to auto dělaný!
  • Nejlepší jsou retardéry. Když na ně vlítnete optimální rychlostí, auto se za nimi ještě tak pětkrát zhoupne. Tento efekt lze ještě umocnit synchronizovaným nadskakováním všech pasažérů. Čím víc jich je, tím je samozřejmě větší zábava.
  • Pořád nevím, k čemu je tak polovina ovladačů na přístrojovce, ale už vím, k čemu je ta plocha s kovovým kolečkem vedle volantu: abyste si tam magnetem přidělali multifunkční analogové zařízení, sdružující indikátor zapnutých světel, ovladač sytiče a ruční brzdy a parkovací asistent:

psx_20161015_135035Multifunkční analogové zařízení v praxi

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail

2 thoughts on “Další kilometry s 2CV: Auto, co nikdy nezabloudí

  1. Dobrý den, musím říci, že jsem se při čtení opravdu pobavil, dost mě to připomělo moje začátky s kachnou v 90 letech. Pevně věřím, že všechno ještě doladíte a co nevíte, tak vám řeknou stejný blázni někde na srazu 2CV.
    Pro začátek poradím řadit jedničku přes dvojku a stěrače mají mít standartně doběh do „parkovací polohy“, takže to se dá spravit.
    Až přijedete na školení do Jesenice tak si nezapomeňte vzít podrobný seznam dotazů, určitě všechny probereme.
    S pozdravem Petr Penker
    PS: co by jste říkala na nějakou spolupráci, konkrétně s uveřejněním vašich zkužeností s kachnou na našich stránkách v Aktualitách?
    Když teď budete členkou klubu :)

    • Děkuju za komentář i zájem. Řazení jsem už vychytala, ale přicházejí zase nové zážitky. Jak jsem se už bavili osobně – publikace článků rozhodně není problém, pokud tam zmíníte moje jméno nebo třeba odkaz na web, bude to samozřejmě ideální :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>