Divoká historka z letiště (a pár tipů na Porto)

Jsem líná, povrchní a přízemní konzumentka vymožeností, které nám postmoderní doba servíruje jaksi přirozeně a mimochodem. A nemám s tím problém – chci si dovolenou užít, nechci strávit cestu stresem z navazujících letů, bezuzdným popíjením vodky v rámci preventivních opatření ve strachu ze zažívacích potíží a nechci absolvovat cesty po městě smrdutým autobusem nebo na tuktuku ve společnosti dalších osmi lidí. Takže nevnímám řeči světoběžníků o tom, že kdo cestuje jen po Evropě, jako by snad ani necestoval, protože to není žádný dobrodružství.

Třeba k tomu někdy dospěju, ale říkám si, že v Evropě jsem ještě neviděla všechno, co jsem vidět chtěla. Pořád je tu co objevovat, nic není moc daleko, za letenky dám pár korun a můžu se rozhodnout třeba ze dne na den. Naposledy to bylo Portugalsko, kde byli už snad všichni, a kdo říká, že tam nebyl, ten se tam co nevidět chystá. Portugalsko je nová černá. Hodí se pro každého, nikomu nemůže vadit, a každý si tam najde to svoje.

Bude hnusně, bude hnusně, bude hnusně

My se s kamarádkou rozhodly po rychlé, ale zralé úvaze, že v březnu to bude určitě lepší volba než Island, kam bychom jednou chtěly taky. Celou zimu bylo v Portu lákavé, oslňující modro, sluníčko a oproti našim končinám i vedro. Euforie, způsobená blížícím se datem odjezdu do tepla a podpořená lákavými fotografiemi kamarádů, kteří do Porta a Lisabonu tou dobou jezdili už pomalu jako do hospody, byla ale v jeden okamžik povážlivě ohrožena mou obsesí meteorologickými servery.

Zprůměrováním zpráv od Norů, z ČHMÚ a tří serverů pro piloty a jachtaře jsem vydedukovala, že tam bude pěkně hnusně, a propadla trudomyslnosti, vyléčitelné snad jen čtyřdenním sezením ve sklípku na degustaci portského. Mně se tam nechce, bude tam hnusně, je tam stejná zima jako v Reykjavíku a vůbec. Moje optimistická kamarádka a již zaplacený apartmán bez možnosti storna mě přesvědčily, že nemám házet flintu do žita. V Praze nakonec zavládly takové mrazy, že jsem se těšila i do toho oceánskýho slejváku.

Nepípá a neuletí

Kontrolou na letišti procházím bez potíží, a ačkoli jsem evidentně podezřelá z manipulace s výbušninami, ujišťuji se, že titanová osteosyntéza opravdu nepípá. Krize nastává ale už na Ruzyni při zjištění, že naše letadlo nabírá zhruba tak velké zpoždění, jak dlouhá má být naše pauza na přestup ve Frankfurtu. Záchvaty paniky léčím zprávami domů, odkud se mi dostává chlácholivého ujištění, že letadla na sebe určitě počkají, když je to obojí Lufthansa. To jsou Němci! Tak fantastickou prognózu vám může napsat jedině někdo, kdo vás má opravdu rád. Nevěřím, googluju a zjišťuju, že na sebe samozřejmě nečekají ani omylem.

Celý let do Frankfurtu trávím chaotickým listováním Lufthansa Magazinem, plánováním trasy zběsilého úprku na papírovém plánku megalomanského frankfurtského letiště, neurotickým popíjením coly a nakonec definitivní rezignací, která se projevila otázkou, kam večer zajdeme na párky, pivo a frankfurtskou polívku. Pilot sice sliboval maximal mögliche Geschwindigkeit, z čehož jsem pochopila, že za to hodlá pořádně vzít, což taky vzal, ale na místo jsme dosedali v době, kdy už jsem si představovala, jak se letištní halou rozléhá hlášení s intonací stejně direktivní jako z roku 1939: „Letzter Aufruf für die Passagiere des Fluges LH1178 nach Porto.“

Při odchodu z letadla v sobě budím ještě poslední záchvěv energie, a neomaleně si razím cestu kufrem v náručí mezi zoufale pomalým zbytkem cestujících. Počítám, že jestli jste to dočetli až sem, patrně čekáte na pointu. Máte ji mít. Navazující let je operován stejným letadlem. Fajn, tak se uklidníme, v klidu si koupíme kafe a sedneme si támhle na lavičku, počkáme, až po nás uklidí bordel, a zase si tam vlezem.

Chodit, koukat, ochutnávat

A komu jsem slíbila tipy na Porto, tak je samozřejmě taky má mít. Porto je super. Nevěřte předpovědím, protože z celého toho období dešťů bylo nakonec asi patnáct minut, které jsme strávily pod mostem. Vezměte si opalovací krém, protože se určitě budete chtít vyhřívat na nábřeží řeky Douro, nebo na pláži u oceánu, a spálíte se. Rudej nos mám ještě teď.

Všechny cestopisné články vám řeknou, že musíte navštívit pár ikonických míst. Polovinu z nich nemusíte řešit, dojdete do nich, i kdybyste nechtěli. Jsou to:

  • Most krále Ludvíka I. (Ponte D. Luís I.), který je dominantou Porta, má dvě patra, z nichž to vyšší může způsobit slabým žaludkům závratě. Jezdí po něm auta i metro a stavěl ho následovník Gustava Eiffela, Théophile Seyrig. Most spojuje dvě části města, které samozřejmě musíte vidět: Ribeira a Vila Nova de Gaia.

DSC_7220-01

  • Nábřeží Cais de Ribeira – tady najdete všechny ty skvělý kavárny, rybí restaurace a obchůdky se suvenýry, nebo se tady můžete jen tak povalovat na navigaci a pozorovat (odvážnější i krmit) útočné racky.

DSC_7219-01-01

DSC_7385-01

  • Čtvrť Vila Nova de Gaia – tady vám k vidění postačí část kolem nábřeží a ulice Avenida di Diogo Leite, lemovaná sklípky s portským a moderními restauracemi na druhé straně cesty. Na prohlídku a ochutnávku určitě musíte jít. Je opravdu jedno kam – my byly ve vinařství Ferreira na konci cesty, které patří portugalskému vlastníkovi (ostatní jsou často britské nebo i německé) a bylo to tam moc fajn.

DSC_7225-01

  • Ze čtvrti Vila Nova de Gaia vede lanovka, kterou určitě musíte jet. Je odtamtud hezčí výhled než z věže kostela, kterou vám budou nutit cestopisné články, a navíc se dostanete na kopec, kde je kromě krásného výhledu ještě klášter Serra do Pilar a taky nástup na horní patro mostu Krále Ludvíka. Určitě si ho přejděte (lenoši přejedou metrem, podobným spíš našim tramvajím) a dostanete se tak k hlavní památce starého města: katedrále Sé de Porto a městským hradbám. Pokud sem jdete z Ribeiry (tedy z „přízemí“ mostu), a jste líní šlapat po schodech nebo strmou uličkou, můžete se svézt stylovým výtahem Lada Riberia nebo rozhrkanou zubačkou Funicular dos Guindais. Takových udělátek je v Portu hodně a milovníci dob průmyslové revoluce a vynálezů Julese Verna budou nadšení. Vyplazit se nahoru či spustit dolů můžete i uličkou Rua Miradouro, kde je celkem obyčejný bar Guindalense Futebol Clube, z jehož terasy ale pochází většina malebných fotografických pohledů na město.
  • Při procházkách po městě určitě neminete krásné nádraží São Bento (něco jako Masaryčka, ale jinak). Projděte se k němu třeba zajímavou streetartovou uličkou Rua da Madeira, případně ve směru od Ribeiry ulicí Rua das Flores, která je plná obchodů, restaurací, bister a vináren. Za projití stojí i postranní uličky, konkrétně Rua dos Caldeireiros, kde doporučuju restauraci Cozinha dos Loios s luxusním lídlem za příjemné ceny.

DSC_7296-01

  • Od nádraží je coby kamenem dohodil také patrně jediná poštovní schránka v Portu. Nepřehlédnete – vypadá jako ty v Británii a stojí u ní socha kolportéra s novinami. Vybírá se asi jen v úterý a pohledy vám zmuchlají. Ale komu jde o autenticitu, má ji mít.
  • Schránka stojí ve spodní části Avenida dos Aliados, což je takový místní Václavák. Je tu všechno: jezdecká socha, veliká radnice, spousta bank, obchody a pobočka McDonald’s. Údajně nejhezčí na světě, ale kdo to říká, nebyl ještě ve Vodičkový a v Paláci Savarin.

Další vidění hodné záležitosti, na které třeba hned tak nenarazíte:

  • Livraria Lello je normální knihkupectví, ale platí se sem vstupné asi čtyři eura, protože se tady J. K. Rowlingová inspirovala při psaní Harryho Pottera. Vyřezávaný dřevěný interiér působí vskutku fantasticky a určitě sem stojí za to jít. Jen to proboha nedělejte o víkendu, ale aspoň v neděli večer nebo ve všední den. (Tedy aspoň pokud nechcete na vlastní kůži vyzkoušet, co je to davová psychóza.) Kousek nad knihkupectvím je fajn zmrzlinářství Amorino, kdyby něco.
  • Café Majestic – pěkná secesní kavárna, kde je narváno, protože tady Rowlingová Harryho Pottera pro změnu psala. Narazíte ale na hodiny, kdy si v pohodě sednete. My jsme to nějak nestihly, ale třeba v úterý kolem třetí, když jsme běžely kolem s kuframa na letiště, tam bylo volno.
  • Kavárna stojí na pěší zóně Rua Santa Catarina, kde je spousta obchodů, a proudí zde davy lidí. Určitě do ní budete vcházet kolem krásného kachlíkového kostela Igreja de Santo Ildefonso, který taky stojí za to.
  • Oceán je od centra trošku dál. Dojedete sem ale za pár korun historickou tramvají č. 1. Cesta stojí za to, ale určitě nastupte už na konečné stanici Infante, protože tady se tramvaj nacpe k prasknutí cestujícími, a pak třeba už taky nezastaví. Přijďte včas – ti, na které zbudou místa k stání, se celou cestu přetahují o umaštěnou koženou šňůrku, která tu spíše volně visí v místech, kde bychom normálně hledali pevnou tyč.
  • Maják Felgueiras stojí pár kroků od druhé konečné tramvaje a poskytuje pravou oceánskou atmosféru a ideální prostředí pro pořizování selfíček s roztříštěnou vlnou na pozadí, v případě silného větru posledních fotek před smrtí zamáznutím masou vody.

DSC_7319-01

  • Od majáku se vydejte na sever po Rua Raúl Peres a následně Avenida de Montevideu. Je to krásná procházka kolem moře a pro otrlé příležitost ke koupání. Já jsem do vody vlezla na pláži Praia do Molhe, která má dlouhé molo a je tak docela chráněna před vlnami. (Na vlny fakt pozor, jsou docela silný a když nic, minimálně vás můžou celkem nepříjemně ohodit a připlácnout k zemi.) Voda měla 13 stupňů, takže pro všechny ostatní už bez výmluv. Určitě ji budete mít teplejší. Je to zážitek, zvlášť v březnu, když v restauraci naproti sedí lidi v péřovkách. Akci jsem provedla v neoprénu, který jsem si pro tento účel zakoupila v Decathlonu za 499 korun, ale ten den by to šlo i bez něj. (Což mi nikdo nevěří a všichni si myslí, že jsem se svlékla jen kvůli tomu, abych mohla jako první ukázat, že už – nebo respektive ještě a už zase – mám postavu do plavek. To samozřejmě taky, ale vážně jsem si tam poležela hodinku a dalo se to. S místním krabicákem v ruce rozhodně.

DSC_7341-01

To je ode mě všechno. K vidění je tu toho ale mnohem víc – stačí se podívat na mapu. Mě nejvíc bavilo prostě jen chodit a koukat kolem. Na Portu je znát, že mělo zhruba dvě období slávy: pokud nepočítám éru mořeplavců objevitelů, tak konkrétně druhou polovinu 19. století, která tu zanechala tu nejryzejší secesní (i když dnes už občas dost zpustlou) architekturu, ale třeba i most Ponte Maria Pia od Gustava Eiffela, a pak nějaká šedesátá a sedmdesátá léta, která se se městě projevují tu a tam nějakou tou brutalistickou stavbou a podepsala se především na předměstích.

Co mě – jako milovníka různých ruin a urbexu – nadchlo, je fakt, že pro tyhle skvosty nemusíte chodit daleko ani v samém centru města: množství vybydlených domů, ze kterých zbyla často jen průčelí, vlnitým plechem a igelitem zalátané domky s neuvěřitelným bordelem na dvorcích, na kterých nechybí ani drůbež, a – to je teď taková vsuvka pro vespaře – dokonce i střechy opravené stříbrnou páskou. Všechno to ale působí malebně a navíc – vypadá to na záblesk na lepší časy, protože při pohledu na město zdobí jeho panorama neuvěřitelné množství jeřábů. To, zda staví, nebo jen bourají a zpevňují životy ohrožující ruiny, ale často nepoznáte ani po bližším ohledání.

Domy, které jsou opravené, září barevnými, vzorovanými, keramickými obklady. Odjíždět z Porta bez alespoň jednoho kachlíku coby suvenýru, to je, jako byste tam ani nebyli. Neloupejte z fasád, v obchodech se suvenýry je jich dost. A taky se neupejpejte s jídlem. Nenechte se mást tím, že cestujete na západ – ceny jsou zde takové, na jaké jsme zvyklí doma: cesta metrem za euro až dvě, výborná večeře i s vínem za šest set na osobu. Mixy chutí jsou někdy podivuhodné (viz tresku s kaštany, špenátem, divnou omáčkou a zadělávaným květákem na následující fotografii), ale zajímavé a nešetří se tu ani co do velikosti porcí.

DSC_7387-01

Prostě sem jeďte, nepospíchejte, užívejte si to a budete spokojený. Vykašlete se na Paříž a jeďte sem na rande, nebo to udělejte jako moje kamarádka, a jeďte sem rovnou na svatební cestu. Nesnažte se všechno stihnout, protože sem stejně pojedete zas. Navíc – Porto bylo evidentně hipsterský ještě before it was cool. Takže žádnej Berlín, milý zlatý. V Portu je to fakt ryzí, nenucený, autentický a užijete si tady atmosféru, na kterou jste zvyklí z Letný, Vinohrad, Vršovic a Kreuzbergu, ale v mnohem méně umělým provedení.

***

Pokud pořád ještě čekáte vtipnou pointu, pokusím se: cestou zpátky jsme letěly se stejnou společností a stejně krátkým přestupem. Zpoždění v Portu bylo taky, ale trochu menší a navíc jsme si řekly, no stress, to bude stejnej případ jako při cestě sem. Letadlo nás vyhodilo kdesi v polích, autobusem jsme jely asi šedesát dva minut (asi patnáct, které mi ale připadaly nekonečné jednak kvůli množství coly v mém močovém měchýři, a jednak z nastupujícím stresem, že přestup nebude jen tak). Výskok z autobusu, následovaný úprkem přes jezdící pásy se zastávkou na toaletě ale skončil dobře – dvacetiminutovým čekáním na zpožděné letadlo do Prahy. Cestování je fajn.

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>