Později pochopíte, že na výraz „na vlastní pěst“ jsem se po pár dnech stala alergickou – proto ten dobrodružný titulek.

Už před cestou jsme se s kamarádkou shodly, že informace o tom, že se hodláme samy na vlastní pěst vypravit do Izraele, vzbudila v našem okolí vlnu překvapení, obav a často i respektu – když se dvě holky vydají samy na Blízký východ, musí jít evidentně o dobrodruhy jaksepatří a holky do nepohody v pohorách a s krosnou na zádech.

Já už jsem v Izraeli jednou byla a už tehdy jsem nechápala, proč tam lidi normálně nejezdí na dovolenou, třeba i jen tak k moři, jako se jezdí do Turecka nebo Tuniska. Kilometry dokonalých písečných pláží, k tomu město, které žije ve dne v noci, ale i památky, které hned tak někde neuvidíte, a taky zajímavá příroda a – jak píšou v průvodcích – přátelští lidé.

Většina turistů sem jezdí se zájezdem a většinu času tráví v Jeruzalémě, což je město, na které mně osobně bohatě stačily dva dny (jeden tenkrát před čtyřmi lety, druhý teď). Účastníci zájezdu, které potkáváme na letišti, na nás koukají a ptají se, zda jedeme na vlastní pěst. Uf. Ale každému po chuti a hlavně – nepředbíhejme.

…stejně tam dřív nebudeme. Jasně. Na letišti v Praze probíhá před odletem obávaný bezpečnostní pohovor (Samozřejmě v češtině, kdyby se někdo bál!), který je tak dlouhý, jak jen sekuriťáci sami chtějí. Čedokáři jím samozřejmě projdou o něco rychleji, protože nejsou podezřelí už jen tím, že se do Izraele vydávají na vlastní pěst.

Náš pohovor byl vtipný. Mě i kamarádku „vyslýchali“ zvlášť a naše výpovědi si pravidelně chodili sdělovat do kamrlíku opodál. Pak byli celí spokojení, že máme shodu, a pustili nás dál. Pohovoru fakt není třeba se bát – pokud víte, kam jedete, kde budete bydlet, ideálně máte s sebou potvrzení od hotelu, které můžete v klidu ukázat, víte, s kým cestujete a prokážete o tom člověku elementární znalosti, nebudete mít problém. Před cestou proto není od věci ujistit si, jak dlouho se znáte, kde pracujete, kde jste spolu už byli a proč do Izraele jedete a co tam chcete dělat. Některé otázky zaskočí: O čem jste psala svůj poslední článek? Jak jste vymyslely cestu do Izraele – u kafe, nebo u vína? Nedal vám někdo na cestu třeba láhev vína? (Vypadáme snad jako alkoholičky, sakra?) A když si najdu webové stránky zámku, kde pracujete, najdu tam na Vás kontakt? Znáte někoho, kdo pravidelně jezdí do Izraele? No a pak takové ty tradiční otázky, jako zda jste někdy byli v nějaké muslimské zemi. Turecko, Egypt, Jordánsko nebo Maroko jsou většinou v pohodě, ale znám případ, kdy si člověk pobyl na letištním pohovoru na izraelské straně osm hodin, protože byl dvakrát v Íránu. Dohromady je ale pohovor v pohodě – něco, jako byste si povídali s nějakým turistou o tom, kam jedete, a on byl trošku zvědavější, než je obvyklé. „A po Izraeli budete cestovat na vlastní pěst?“ No, povídám, půjčit si auto v tak bezpečný zemi, jako je Izrael, bych opravdu nenazvala cestováním na vlastní pěst.

Na letišti v Tel Avivu už se spokojí s pouhou odpovědí na otázku „jaký je cíl vaší cesty“ a „kde tam budete bydlet“. Po čtyřhodinovém letu, na kterém vám posádka El Alu nepřinesla ani vodu, se ostatně ani na víc nezmůžete. (Nutno dodat, že na cestu zpět už si izraelské aerolinky spravily reputaci fakt dobrým košer sendvičem, který mi záviděli i „lidé, kteří do Izraele jezdí pravidelně“, a kterým jsem se tímto gurmánským zážitkem pochlubila.)

Po opuštění letiště a dojezdu vlakem do města (což stojí asi stovku a trvá patnáct minut) prosím nemějte tak super nápad jako my, a nesnažte se „projít se“ s kufry až k hotelu. Ono to vypadá jako kousek, ale my to měly dobrého půldruhého kilometru a na recepci jsme dorazily totálně odrovnaný. Dostaly jsme klíče, vybalily věci a vyrazily na víno v hodnotě tisíc korun do vyhlášeného plážového baru na Hilton Beach.

Cestou zpátky na pokoj se nám povedlo omylem vrhnout klíče do výtahové šachty a sranda začala. Recepční byl tou dobou už jen na telefonu, respektive spíš nebyl, takže jsme po několika pokusech o spojení začaly vymýšlet improvizované místo pro bivak na vlastní pěst. Nabízela se kožená pohovka v lobby baru, lehátko na střešní terase, pláž, nebo prochlastat noc a všechny šekely v baru. Poslední nápad jsme zavrhly z důvodu, že jsme druhý den hned v osm ráno měly přebírat automobil v půjčovně, a jezdit po Izraeli s kocovinou není ničím, co by člověk chtěl zažít.

Recepční nakonec dorazil, z igeliťáku vyhrabal náhradní klíče, zkasíroval „poplatek na výrobu nových klíčů“ (ale těžko říct, stvrzenku nám nedal) a jedna z krizí, které jsme si způsobily sami, byla zažehnána. Planý poplach, dalo by se říct, ale v zemi, kde žádný poplach není planý, bych to radši neříkala.

A o křižování Svaté země autem, docházejícím benzínu na Západním břehu Jordánu a zběsilém provozu ve městech – o tom zase příště.