Fofrklacky

Tenhle příspěvek by normálně byl asi o tom, jak jsem jela s partou skvělých lidí na vespách do Polska, jak vyšlo bezva počasí, takže nám ani nevadilo, že nás bydlí sedm v chatrči pro čtyři. Jak jsme tam pili ty jejich hrůzy, přežili a ve zdraví dojeli zpátky, a jaký to byl zase super zážitek. A o dalších skvělých věcech, co se dějí.

 

Ale ne. Místo toho to bude o tom, jak jsem si jela nechat přezout pneumatiku do Braníka, abych do Polska nejela na tý totálně sjetý, a vrátila se až za týden z Motola. Ze servisu jsem si to zpátky mastila po Modřanský do centra (naštěstí ne sedmdesátkou, která je tam povolená, ale rychlostí o dost nižší). Moje neschopnost sledovat, jaká je kde rychlost, kterou řeším preventivním nasazením padesátky, mně možná zachránila kejhák.

IMG_20170607_161213_773

To si takhle v klidu jedete po hlavní, auto před vámi přejíždí do odbočovacího pruhu, vjíždíte na křižovatku, a najednou je před vámi jiný auto a stojí na štorc přímo ve vaší trajektorii. Máte tak pět vteřin na zabrzdění, případně na rozmyšlenou, jestli risknout z vespy seskočit stranou a takový ty triky, co pořád řešíte s ostatníma. Nestihnete samozřejmě nic, rána jako z děla a najednou letíte přes to auto a dopadáte na silnici. Když se vzpamatujete z prvotního šoku, je vám hej. Nic vás nebolí, všechno si pamatujete, vidíte, nemáte dokonce ani sedřený nikde nic. Už už si myslíte, jakou jste neměli z prdele kliku, ale pak vidíte levou nohu ohnutou trochu jinde, než má být. Zhruba tak uprostřed stehna.

Všechno je v háji, žádný Polsko, žádná vespa, žádnej výlet do Berlína za čtrnáct dní, bůhvíjak dlouho v nemocnici, kdovíjak se to dneska léčí, jestlipak pořád musíte ležet tři měsíce s nohou v sádře u stropu. Nic nevíte, ale je vám to vlastně fuk, hlavně že jste jeli na starým étéčku a ne na tý krásný nový vespě, hlavně, že jste se nepraštili do hlavy a helma zůstala celá, hlavně, že jste si nevzali ty nový levisky za dva a půl tisíce, a tudíž vám je teď stříhají sice oblíbený kalhoty, ale není vám to tolik líto. Ve vašem mozku se roztáčí soukolí iracionality.

Nejvíc ze všeho teď miluj záchranáře a taky jim to říkáte. Aspoň máte natrénováno pro případ, že byste to někdy na někoho potřebovali vybalit… Voláte domů. To naštěstí natrénovaný máte a moc dobře: „Ahoj mami, žiju…“ totiž začíná každý druhý můj telefonát s mámou. V sanitce vám kdosi říká: „Nebojte, za pár týdnů už půjdete k vodě.“ Jasný, to říkají proti panice. Nenechám se opít rohlíkem ani tou koňskou dávkou opiátu, co mi proudí do žíly. Říkají to ale i na rentgenu, na cétéčku, doktor na urgentu a dokonce i chirurg, který mi tu kost ještě týž den čtyři hodiny šroubuje. No tak dobře, ale určitě v tom bude háček.

A taky že je. Laik má pocit, že když má uvnitř celý kosti titanový hřeb poloměru lyžařské hůlky, funguje to hned jako ta kost, ne? Ne. Samozřejmě na to nesmím šlápnout půl roku. Půl roku o berlích kvůli paní, která mi nedala přednost. Ztropím scénu v ordinaci a hysterák na chodbě před ní. To přece nejde! Co vespa? Co dovolená? Co Terst? Řízení auta? Co běhání? Co fitko? Co…ty další věci? Na příští kontrole si to ještě pamatují a sestřička mě ujišťuje, že kurva není sprostý slovo, ani když se řekne šestkrát.

Nebudu vám tady rozepisovat svoje záchvaty vzteku a zoufalství, i když jste se na to určitě těšili. Po návratu ze špitálu mě čekají mnohem horší zjištění, než že nebudu moct stoupnout na nohu půl roku. Takže:

  • Zakázat si přemýšlet o proč a kdyby. Jo, kdybych jela do servisu ve středu nebo o pět minut pozdějc, budu patrně v pohodě. Blbost. Bůhví kolika nehodám už se člověk naopak vyhnul jen proto, že se někde zdržel nebo naopak vyrazil dřív. Věci, co se dějí.
  • Vysvětlovat lidem, co si myslí, že chůze o berlích je kdovíjaká prdel, že teda není.
  • Ovládnout se a nezmlátit franckama profesionální utěšovatele: „Uvidíš, vždyť to uteče jako vodaaaa!“ Půl roku? Ehm.
  • Věcně argumentovat na neskrývaný údiv „Ale vždyť ti nedali ani sádru!“ (což automaticky evokuje, že se mi prd stalo.)
  • Věcně argumentovat a uklidňující historky, že támhle Franta si zlomil ruku před měsícem a půl a teď už má sádru dole a normálně funguje. Jo, ale Franta nechodí po rukou. Já bohužel taky ne. A stehenní kost je největší v těle. Však právě, to se taky bude nejrychlejc hojit, ne? Tak nic.
  • Takový ty momenty, když si ve stoje oblíkáte kalhoty, protože jste zvyklí, jednu nohavici navlíknete na tu nemocnou nohu, pohoda, že jo…a najednou jste v koncích a vrávoráte k židli, která vám ujede.
  • Nebo když stojíte před vanou a pět až deset minut dumáte, jak se do ní bez úhony dostat.
  • Nebo si třeba uvaříte kafe a najednou vám dojde, že ho nemáte jak odnést ke stolu. Takže ho vzteky chrstnete do krku ještě vařící rovnou u kávovaru.
  • Když se dobelháte do vinárny a zjistíte, že cesta zpět o berlích v podnapilém stavu není úplně nejlepší nápad.
  • Když se přistihnete, že ukazujete holí jako ty báby. To je zatím nejhorší, co se mi přihodilo.

***

Za pár týdnů vám otrne, protože nic jinýho vám stejně nezbývá. Stane se tak v momentě, kdy vás po ránu začnou víc bolet paže než ta noha. Bicáky, tricáky. Nacvičíte něco na způsob skoku o tyči do vany, a po koupelně se začnete pohybovat stylovým twistem na jedné noze. Kafe se naučíte přesouvat z jednoho kusu nábytku na druhý, kam dosáhnete, tak dlouho dokud nedoskáčete do cíle. Nutné věci zvládáte. Takže najednou získáte volnou mozkovou kapacitu na další přemýšlení: třeba jestli se dá v autě mačkat spojka franckou.  A že existujou fakt stylový fofrklacky, se kterýma si nemusíte připadat jako úplnej kripl. A že skládací jsou určitě proto, aby se daly vozit na nosiči na vespě. (Fajn, tak se zase uklidníme, jo.) A že za toho půl roku budete mít super namakaný ruce a kámoši z fitka se budou ptát, co za protein do sebe lejete. A taky vám dojde, že máte kolem sebe skvělý lidi. Třeba takový, co vám donesou kafe, když se vám nechce skákat. Nebo takový, co vás vezmou na výlet (u vody už jsem byla dvakrát, jestli vás to zajímá) a dokážou vám, že i se zlomenou nohou se dají dělat věci.  Krom těch, co si myslíte, třeba to, že si jako invalida celkem snadno zařídíte místo u stolu v přeplněný restauraci, předběhnete všechny ve frontě na záchod a ještě vám otevřou dveře, nebo taky můžete bejt protivný na lidi, který vás a priori serou a zatím nebyla příležitost to dát najevo. A nemůžou se s váma hádat, protože jednak jste lazar, a jednak máte hole v ruce.

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>