Freelancerova dieta

Někdy toho má i člověk na volné noze moc. Ne že bych si stěžovala, konečně budu moct odpovídat na otázky typu a uživíš se tím jasně: „Tenhle měsíc jo.“ Myslím tím samozřejmě listopad a to navzdory tomu, že velká část výdělku padne na náhradní díly na auto a na vánoční dárky. Za říjen jsem rozfofrovala poslední zbytky zářijového honoráře za náhradní díly a za oblečení. Myslím, že od doby, co to spolu s mon chéri táhnem, budu každý měsíc řešit, na co mi vedle náhradních dílů ještě zbude. Aspoň nemusím kupovat jídlo. Máma (jo, pořád u ní bydlím) už dávno usoudila, že je lepší mě živit, než šatit, takže mně* sice pořád vaří, ale oblečení mi už kupuje jen k vánocům.

Ale zpět k práci. V poslední době ji někdy musím i odmítat a jsem vděčná za to, že si to můžu dovolit. Třeba když mi potenciální klient (on by se nazval patrně jinak, ale to je jedno) oznámí spolupráci slovy: „My máme to know-how a ten technickej background a od vás potřebujeme jen přesně zacílenej content.“ Ne. Přesně kvůli tomuhle jsem nikdy nechtěla dělat v korporátu. A taky nejsem na světě od toho, abych psala content, natož jen content. To slovo ve mně vyvolává pocit, jako by měl ten text vzniknout na výrobní lince, být osazen všemi nepostradatelnými komponenty a na konci padat do stroje, který ho zapeče do fólie, dárkově zabalí a převáže růžovou pentlí, aby si čtenáři – pardon, target group – mysleli, jak ten text neuhodil hřebíček na hlavičku, to přece jen asi nebude píár.

Ale dost. Jen jsem tím chtěla říct, že jsem ráda, že jsem se dostala do fáze, kdy můžu psát jen to, co mě buď baví, nebo mi nevadí. Kdyby mne navíc oslovil třeba ještě někdo z rubriky Auto nebo Móda bylo by to už povolání snů. Teda momentálně asi spíš to Auto, protože stran módy – přiznám se – trochu degeneruju. Tak například jsem vyřadila sadu oblečení do garáže. A už chápu, proč asi tak devadesát osm procent vlastníků Citroenu 2CV jezdí na drtivou většinu projížděk v montérkách. Protože se v tom autě musíte napřed tak hodinu vrtat, abyste se vůbec odpíchli. Takže už si ty montérky preventivně oblečete. A i když se pak odpíchnete na první dobrou, nesmíte to už vypnout a jít se převléct, protože podruhé by se to povést nemuselo…

Podobně jsem na tom se stravováním. Nezvyklý přísun práce a volný čas vyplněný motáním se kolem garáže zapříčinil, že už nezbývá moc prostoru na sport, ale ani na přípravu kvalitního jídla. To jsou dvě skutečnosti, které se naštěstí krásně doplňují. Najela jsem na dietu, která sestává toliko ze čtyř chodů:

vydatná snídaně, svačina, svačina, víno.

Běhat jsem byla minulý týden jen jednou a ručička váhy se nepohnula ani o píď. Nebýt mámy, která mi svačinky nosí až nad klávesnici (případně do garáže), asi bych pošla hlady. Mezitím píšu články o zvěřinových hodech, rozhovory se šéfkuchaři z luxusních restaurací, o degustaci vína. Nevím, jak se to stalo, že je ze mě už pomalu kulinární novinářka (tomuhle označení se ale budu bránit, dokud neumřu hlady, a kdybych náhodou někdy chtěla napsat třeba nějaký Deník Karolíny H., tak mně prosím připomeňte, že mám mozek). Přitom toho vím mnohem víc o tom, jak nejíst. Nebo jak zapomenout jíst. Jednou o tom napíšu knihu a zbohatnu. Ale teď pardon, odložím si tady ten nakousnutý sendvič a musím se jít věnovat jednomu z mých čtyřiceti osmi koníčků. Ztracené kalorie naberu večerním vínem. (Sakra. Teď jsem prozradila celý svoje know-how!)

***

*Normálně to flákám, ale tady jsem si fakt dala záležet, aby zájmeno bylo správně a nakonec na nás přece jen na starý kolena tu sociálku neposlali…

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>