Jsem nepoučitelný cestovatel

Italské skanzeny

Jak přejedete italské hranice, je všechno jinak. Po permanentní stovce v Rakousku tu můžete jet dokonce i sto deset. Víc se stejně bojíte, protože tu není ani milimetr asfaltu navíc a vás děsí představa, že skončíte v těch rezatých svodnicích. Na Brenneru se střídáme v řízení a já si mohu konečně bez hrozby autonehody vyfotit svoji oblíbenou dálnici A22. Připomíná mi takové ty obrázky, přes které je napsaný nějaký ten motivační text: takový ty řeči o svobodě a o tom, že máme žít svůj život po svém a podobná moudra. No řekněte:

14134863_347312962267528_1914463288_n

Taky se těším na pořádný espresso a nějaký dobrý sendvič u italský benzínky. Zase. Jedu tady už asi potřicáté a zase jsem zapomněla, že benzínky jsou tady skanzeny sedmdesátých, přinejlepším osmdesátých let, kde máte pořád takový ten podvědomý strach, abyste nenatankovali benzín s olejem, olovem nebo něčím podobným.

O nějakých značkových obchodech a nablýskaných stojanech si tu můžete opravdu nechat jen zdát. Vítá nás no-name benzínka, kde v obchodě prodávají od kabelek přes svaté obrázky až po displeje se jménem pro kamioňáky. Na automat s kávou pere slunce a vypadá, že už má hodně za sebou. Přešla mě chuť. Zase nadávám do italskejch primitivů, přitom ve skutečnosti je mám ráda, a natruc si nepustím cédéčko italských hitů, které vozím jen pro příležitosti doladění atmosféry na cestách. (Nebo když se opijeme s bohemistama a provalí se, že je umím všechny nazpaměť, ale o tom zase jindy.)

Definitivní motoristická znemožnění

Aspoň tady teda natankuju, říkám si. Jako vždycky, když vjedu do Itálie, trochu nedůvěřivě pokukuju po tankovacích pistolích a nakonec sáhnu po nějaký tý zelený. Mazácky stojím opřená o auto a čekám, až Francouz spolyká těch svých pětačtyřicet litrů. Hotovo, jdu platit. Nejdu. Pistole nejde ven. To přece není možný ne! Chvíli dělám, že ještě tankuju a nenápadně s ní cukám. Jako jsem blondýna, ale… Nervozita přechází do amoku. Tahám pistoli ven, zapřená nohou o kolo. Chlápek za mnou civí. Amok přechází do počínajícího hysterického záchvatu a miniinfarktu při chvilkovém pomyšlení, že jsem tam určitě narvala diesel, teď to nejde vyndat a ještě mám plnou nádrž nafty.

Ne, je to zelený, dobrý. Lomcuju jako blázen a konečně to povolí. Zavrávorám, ale vyberu to a nakonec ani nic nepokácím a nic nevybuchne. Vostuda, jedem. Abyste měli představu, celá tahle epizodka trvá asi necelé dvě minuty. Pro mě to byly dvě hodiny v potu tváře a s pocitem totální společensko-motoristické degradace. Aspoň že už nemusím tankovat až do Florencie. Studený prefabrikovaný capuccino Illy v plechovce si kupuju až v dalším skanzenu, ve kterém mě neznají. Tady už se víc znemožňovat nechci.

Nakonec jsem fakt ráda, že ve Florencii nacházím hotel na první dobrou a vypínám motor. Vždycky si myslím, že řídit bych mohla na jeden zátah kolem celý zeměkoule a pořád by mě to bavilo, ale ten pocit po finálním zaparkování je ještě lepší. Když to máte za sebou, zase se nic nestalo, a vaše trapnost zůstala na tom kruháči, který jste zablokovali, a ten Holanďan, co jel za vámi a byl svědkem vašeho dalšího motoristického znemožnění, jel už naštěstí směrem domů.

Co se v Itálii nikdy nenaučí

Tak kromě benzínek třeba ty snídaně. Čím dál jedete na jih, tím je to větší boj o udržení stabilizované hladiny cukru v krvi. Hotely už vybíráte podle toho, jaké mají hodnocení na TripAdvisoru. Jak tam aspoň jeden Angličan chválí snídani, máte napůl vyhráno. Když hosté opouštějí stoly, okamžitě poznáte, kde neseděli Italové. Po nás zbylo vždycky aspoň šest hrnků (jeden čaj ze šálku na ristretto vás fakt nenapojí), čtyři talíře a kupa obalů od másla a balených sucharů, ze kterých se nebohý seveřan snaží složit jakous takous slanou snídani. Po Italech zůstane jen pár drobků z jednoho croissantu.

I když je ranní švédský stůl sebechudší, Nutella je tam vždycky. A s Nutellou chutnají celkem dobře i ty bezpohlavní bílý chleby, jak říká máma. Takže se co ráno nacpete sladkým, což má za následek jednak hyperaktivitu způsobenou náhlým přívalem rychlých sacharidů, a jednak, že si pak už nemůžete vychutnat místní dokonalou domácí zmrzlinu, jak byste bývali chtěli. Po třech dnech trpíte akutní hyperglykémií a gelato si dáte jen s velkým sebezapřením, protože ho prostě ochutnat musíte. Obě (za celých čtrnáct dní, podotýkám) byly super. Jedno na doporučení od známého, na druhé mě upozornila fronta větší než za komančů na banány a levisky v Tuzexu dohromady a taky hrdé označení zmrzlinářských mistrů světa:

dsc_1325

dsc_1389

 

Ale abychom nezakecali to pomlouvání Italů. V poslední době to vypadá, že se trochu naučili anglicky a jsou na to náležitě pyšní. Co na tom, že na ně spustíte plynně italsky, oni vám odpovědí lámanou angličtinou s tak silným přízvukem, že máte pocit, že jde o nějaké slovo z místního dialektu, které neznáte. Jste úplně zmatení, ptáte se desetkrát cože a Ital si začne myslet, že jste nějaký asi úplně blbí.

Při cestě domů zastavujeme na pár dní na Lago di Garda, pracovním názvem Malé Bodensee: jinak než německy tady totiž skoro neslyšíte. U snídaně jsem se svojí italštinou stejně urputná jako servírka se svojí němčinou, a to do té míry, že se rozhodnu zapřít svůj Sprachdiplom úrovně C1 a hrdě oznámím, že neumím německy. „A jakou řečí tedy mluvíte?“ ptá se servírka tak překvapeně, jako by turista snad jinak než německy mluvit nemohl. „Tak klidně italsky, případně anglicky, slovinsky nebo hebrejsky,“ vyjmenovávám takovým tím samozřejmým tónem a schválně si přisazuju ještě francouzštinu a švédštinu. Tak. Evidentně to funguje, druhý den už si mě pamatuje…

No a pak ty zásuvky. To do smrti nepochopím. Evropské směrnice sjednocují všechno od tvaru směrových šipek na silnicích po složení marmelády, ale tohle ještě nikoho nenapadlo? Do těch dvou otvorů vedle vypínače strčíte nabíječku na mobil (zaplať pánbůh, co bych si při svojí závislosti na sociálních sítích počala), ale adaptér od notebooku nebo fén už ne. Fajn, v jednom z hotelů, kde jsem notebook zrovna potřebovala zapnout kvůli práci, se mi to tam povedlo narvat silou, ale příště už radši nebudu riskovat přímý zásah elektrickým proudem a opět přibalím převodku, jako za starých časů.

Ale jinak mám Italy ráda. Fakt. Třeba ty jejich moudra. Člověk je chvíli bez internetu a rád, že si oddechne od motivačních obrázků s hlubokomyslnými texty. Tady se stačí ráno zcela offline probudit a podívat se nad dveře koupelny, nebo jet prostě jen tak po silnici a podívat se na plácačku kamionu před vámi. Nikdy není od věci se takhle večer ujistit, že objetí noci vás přenese do šťastné dimenze. Přečíst si na silnici (!), že nemáme brát život vážně, protože z něj stejně nevyvázneme živí, je taky hodně povzbuzující. K nezaplacení.

dsc_1361

dsc_1392

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>