Kamera, klapka, jedem! aneb Blondýna v záběru

To jsem zase jednou neřekla ne. Což je další ze zlozvyků a věcí, kvůli kterým bych měla absolvovat nějaký koučink, workshop nebo aspoň introspekční sezení. Jak se naučit říkat ne, Jak nesedět jednou prdelí na deseti posvíceních, Jak stíhat deadliny po sedmičce pinotu.*

Každopádně minulý týden jsem kývla na natáčení k jednomu zatím přísně tajnému projektu. Bez scénáře. S tím, že tam budu spatra mluvit o šminkách. Samozřejmě jsem si vzpomněla, jak jsem tady jednou psala, proč nikdy nemůžu být beauty bloggerka. No, to nemůžu, ale vypadá to, že beauty redaktorka být můžu. Z natáčecího dne, který měl trvat od devíti do zhruba dvou hodin, se vyloupl zápřah na celý den i odpoledne, kdy jsem nakonec musela skoro utéct ze záběru a běžet na další schůzku a přitom dávat pozor, aby mi z obličeje nezačal opadávat některý z asi pěti nánosů make-upu, navrstvených za celý ten den.

Tenhle článek asi nebude mít moc velkou pointu. Píšu ho proto, že mám nutkavou potřebu vyhlásit celostátní pátrání po svojí trémě. Držela se mě od předškolního věku, kdy jsem nebyla schopná odrecitovat básničku před čertem a Mikulášem a radši se dobrovolně nabízela k odlifrování do pekla. Na gymplu jsem odmítala přečíst byť jen jednu z nejlepších slohových prací, a na vysoké jsem v posluchárně radši ze – stejného důvodu – dělala, že neexistuju.

A včera najednou nic. Už se mi to párkrát stalo při mluvení na veřejnosti, nicméně před kamerou a pod dohledem celého štábu? S tím mým hlasem, který jsem naposled (a po hodně dlouhé době) slyšela minulý týden při přepisování rozhovoru pro Instinkt. Pane bože, to blonďatý kvíkání, prokládaný echtovními pražskými vokály, nezmizelo ani po letech, říkala jsem si.

První nápad byl zaplatit si neodkladně kurz hlasového projevu, i kdyby měl stát víc než to bělení zubů, které teď podstupuju. A nebo prostě přijmout se vším všudy, že musím určitě působit dojmem pitomé blondýny (a to i po telefonu) a vrhnout se do toho střemhlav. Nechat si od vizážisty-stylisty nakulmovat vlasy jako od Mattela, nechat si nabarvit řasy nazeleno a vyrazit dělat před kameru rozhovor o pudru na obočí. O tom jsem teda ještě neslyšela, jak to funguje? (zvědavě-nadšeně-udivený výraz).

A abyste věděli, byla to nakonec docela zábava!

——————————————————————————–

*Moment, to poslední už vlastně zvládám. Na to bych měla vést workshop já. To si prostě takhle zajdete s kamarádkou na vínko a pozorujete, jak s ubývající tekutinou v karafě přímou úměrou stoupá odhodlání a přesvědčení, že to po návratu domů dáte „na pohodu“. A kupodivu se to stalo a nakonec to dopadlo časově velmi dobře:

13259061_1716725708601164_1667087199_n

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>