Včera jsem se vrátila z víkendu. Vysypala jsem věci z kufru, naházela do prádla, dala si sprchu, uvelebila se na gauči s kávou a otevřela módní časopis. Takový ten příjemný, líný nedělní večer. Až na to, že byl pátek.

Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem si vzpomněla, že bych si měla sepsat seznam úkolů na příští týden a udělat úkol na zítřejší hebrejštinu. Tu mám v pondělí. Otevřu diář – je pátek. Pro jistotu kouknu na mobil – fakt je pátek! Mám dva dny volna!

Jeden z problémů všech lidí na volné noze jsou víkendy. Respektive hlavně fakt, že si je můžete udělat, kdy chcete. Třeba v pondělí (což doporučuju, protože pak začnete nenávidět úterky a půjdete proti hlavnímu názorovému proudu). Nebo ve středu a ve čtvrtek. Pokud se navíc hecnete a všechny týdenní úkoly zvládnete během předchozích dvou dnů (a nocí), máte fakt volno. Sice vám tu a tam přijde mail od lidí, kteří netuší, že jste právě na víkendu, ale pokud ne, nic na světě vám nemůže připomenout, že na něm vlastně nejste.

Možnost variabilních víkendů je k nezaplacení, zároveň ale má své mouchy. Musíte si nadělat dopředu, protože i když se  vrátíte v pátek, v sobotu a neděli je regulérní víkend, který dobře poslouží jako pracovní výmluva pro sebe samého. Takže práci s klidným svědomím odložíte a v pondělí se vám to všechno navalí na hlavu – spolu s padesáti povíkendovými pracovními e-maily.

Tím, že jako freelancer ztrácíte pojem o čase (je to tak a nedělejme, že ne), můžete způsobit nejrůznější faux pas. Editorovi třeba na konec e-mailu připíšete milou doušku „hezký víkend“, což je ve středu kolem poledního tak trochu opřesdržku a vaši profesionální reputaci to nijak nepodpoří. (Stalo se mi to, ale od té doby se hlídám a píšu to přinejhorším ve čtvrtek.)

Fakt, že na zámky, do galerií nebo na tenis můžete chodit třeba ve středu a ne v sobotu, kdy je tam nejvíc lidí, je super. Ovšem jen do té doby, než se musíte s někým sladit. Ten někdo je většinou zaměstnanec nebo student nebo obojí a víkendy má o víkendu. Vy se zapomenete a navrhnete: „A nešel bys ve středu dopoledne? To tam nikdo nebude.“ Odpovědí vám bude zvednuté obočí a (v lepším případě) nevyřčená myšlenka „to ses jako asi zbláznila, ne?“.

Takže stejně jste nakonec otrokem běžného pracovního týdne. Někdy se dokonce přistihnete, že děláte osmičky od devíti do pěti, protože po páté už se s vámi stejně nikdo bavit nebude. V pátek si dáte padla už ve dvě. A pak jedete na víkend s ostatními, nadáváte na hustý provoz na dé desítce a vracíte se v neděli, kdy je to ještě horší. A na to vracení z víkendů si zvyknete natolik, že když se pak vrátíte domů z hor, automaticky si myslíte, že je neděle.

A to je dobře. Je to pak jedno z mála milých (ne)pracovních překvapení volnonožce.