Miluju zimu, ale nenávidím zimu

25074935_10215766737627772_6649080461407309046_o

Špatný. Jsem jedním z těch šťastlivců, kteří mají rádi všechna roční období. Teda kromě toho hnusnýho podzimu, kterej u nás rozhodně nevypadá jako ve Vermontu. Na Liberecku občas jo, ale tam je zase většinou hnusně, takže to máte jedno. Prostě když skončí léto, nezačínám si házet mašli, ani nenadávám, že z nebe co nevidět začnou padat bílý sračky. (Mimochodem, nesnáším, když někdo snížku říká bílý sračky, protože snížek je krásnej, a bílýma sračkama se stává až na naší zkažený planetě!)

Těším se, že sněhu napadne hodně, hlavně na horách, a že budu moct lyžovat do bezvědomí, protože to mě baví. Narodila jsem se totiž s lyžema na nohou, proto mě asi taky museli vyndat císařem. Teď s tou nohou je to trošku těžší, protože lyžuju jako ponocná a musela jsem si koupit drahou ortézu, aby lidi viděli, že nelyžuju blbě, protože lyžuju blbě, ale protože mám blbou nohu. Ortéza je celkem cool doplněk: hezky kontrastuje s nechutně drahým lyžařským outfitem, a když si jedete zaverešit do Špindlu, vypadáte jako hrdina, co překonává sám sebe a není z cukru.

O tom žádná. Ale jsou i jistý aspekty zimy, který nemusím. Třeba zima. Patřím k jedincům, u nichž tělesná teplota 36,9 už znamená vysokou horečku, a kteří se zahřejí nejdříve po hodině intenzivního kardio cvičení nebo po patnácti minutách sprchy na pokraji bodu varu. (Bylo mi řečeno, že se sprchuju tak horkovu vodou, že je s podivem, že se nerozvařím.) Zhruba od půlky září se pak psychicky připravuju na postupné odumírání mrazem. Začíná to od končetin. Teď už jen od rukou, protože od doby, co jsem objevila marteny, mě nezebou nohy.

Ve svém boji s kontinuálním klepáním kosy spatřuji jistý druh masochismu. Celý říjen se ještě snažím chodit jen v tenké bundičce, kterou střídám s trošku delší ale stejně tenkou parkou. Mám totiž teorii, že když se už tak brzy navléknu do péřovky, bude mi sice teplo, ale s postupně se snižující teplotou už nebude co přidávat.

/ Podobnou teorii mám při jízdě na kole, kdy do kopce zásadně nikdy nejezdím na nejlehčí převod, abych si zachovala psychologicky povznášející pocit, že ještě nejsem na konci možností. Na tomto principu je v zásadě založen celý můj životní styl a praktikovala jsem ho dlouhou dobu i ve vztazích: ne, ještě nebudu říkat všechno, co si myslím nebo cítím, abych měla pak ještě kam zajít a nevykládala hned všechny karty na stůl. To se mi momentálně dost vymklo z rukou, takže si můžu fandit, že aspoň na tom kole nemám o kolečko míň. /

Ale zpátky ke klepání kosy. Při lyžování se naplno projevuje moje chronická nedokrvenost končetin, které končí často nesnesitelnou bolestí a nezadržitelným brekem nad sklenicí čaje ve ski baru. Kdo někdy zažil přechod se zmrzlýma rukama do prostředí se čtyřicetistupňovým teplotním rozdílem, ten ví. Lidi kolem se na vás divně dívají a nevědí, zda zavolat horskou službu, nebo linku na pomoc obětem psychického týrání. Nebo obojí. Omluvně dáváte na odiv svoje červenobílé, flekaté a oteklé ruce s omluvným výrazem, že to jen musíte rozdýchat, a bude to dobrý.

Když si v těchto situacích vzpomenu, že jsem se loni chtěla vydat na Elefantentreffen, lednový motorkářský sraz pro extrémně otrlé Němce, a spát tam na slámě pod stanem, obchází mě hrůza. Aspoň jsem si ale v tehdejší euforii stihla nakoupit potřebné vybavení: kabát, který by mi záviděl i Roald Amundsen (nebo možná ne, ale Robert Scott určitě), oteplováky do údajných mínus čtyřiceti stupňů a vlněné norské spodní prádlo do údajných mínus padesáti. (Obojí podle mě do reálných mínus deseti.) A samozřejmě zimní horolezecký péřový spacák, který se takovému zmrzlíkovi, jako jsem já, výborně osvědčil při letním kempování v Terstu.

S takovou výbavou jsem letos ve své masochistické metodě otužování mohla postoupit ještě o level výš. Rozhodla jsem se jezdit na vespě za každého počasí. Spočítala jsem si totiž, že na zastávku jdu tři minuty, pak mrznu v průvanu a v tenkém kabátě při čekání na tramvaj plnou pokašlávajících pasažérů s virózama. Kdežto když sednu na vespu, jsem za osm minut většinou už v centru a v polárnické výbavě mrznu zdaleka míň. Bacily mě míjejí a ještě v půlce prosince jezdím jen v letních rukavicích a ruce mi (zatím) neumrzají.

23592223_10215579464786068_8099670816843603142_o

Zajímavé je, že i když v porovnání s ostatními mrznu bezkonkurenčně nejvíc, platím za velkého otužilce. V očích ostatních jsem za otrlou, větrem ošlehanou pistolnici, která se s ničím nemazlí. Dost si tu roli užívám. V době, kdy jsem ještě občas zajela do práce, celej kancl čuměl, když jsem prošla kolem s helmou v ruce. A ještě víc, když jsem ze sebe svlékla už tři vrstvy a pořád jsem ještě byla v bundě. Vždycky, když někam přijdu, při pohledu na věšák to vypadá, že se dostavilo minimálně pět lidí. „No musím říct, že tě teda obdivuju, že v tomhle jezdíš!“ uznale kývá hlavou kolegyně. „To víš, holka z hor!“ říkám jakoby nic a v klidu si tu svoji kosu klepu dál…

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>