No vida!

bab2ba74fc7af1adddff3761d6792883

Jako vystudovaná lingvistka občas trpím záchvaty profesionální deformace. (Nehodlám tady teď rozebírat stresové situace, které prožívám vždy, když mi krátce po publikování článku na blog přijde nějaká zpráva od kámošky. Ano, i v následujících řádcích určitě najdete překlepy. Ale klidně mi to do těch zpráv napište, sice se na vás tak na tři pikosekundy strašně naštvu, hnidopiši, to nemaj nic jinýho na práci, než rejpat, ale nakonec budu ráda, že jste mě upozornili a nesmějete se mi někde za zády.)

Abychom to ale nezakecali… Hodně se zabývám takovým nekonečným soukromým lingvistickým výzkumem volby jazykových prostředků v různých specifických životních situacích. Protože mě na škole dost bavila pragmalingvistika, neomezuju se jen na to, zda dotyčný napsal za větou jednu tečku nebo tři, na základě čehož bych vyvozovala závěry stran jeho momentálního rozpoložení.* To jsme dělaly v patnácti (ve skutečnosti ještě ve dvaceti, ale to si nepřiznáme) a říkaly jsme tomu tečkový koeficient.

Nejhorší bylo, když napsal dvě – chtěl napsat tři, a uklikl se, nebo chtěl napsat jednu, a uklikl se? Dneska už takovýhle hovadiny neřeším a rovnou se zeptám – jak jsi to myslel? Život je hned o něco lehčí a vztahy zdravější. Navíc se nakonec dozvíte, že jste léta žili v bludu, protože většina lidí si solí tečky, jak chce – klidně místo mezer.

A pak třeba takový vidy. To je podle mě gramatický prostředek, který umožňuje nechat si zadní vrátka nejen pootevřená, ale často úplně dokořán. Nabírám zpoždění. Dneska nestíhám. Už pomalu končím. Řeším to. Dopisuju to.

Věty, které říkáme, když nechceme říct: Vyrazila jsem pozdě a pozdě taky přijedu. Dneska to nestihnu, nepřijedu, prostě se neukážu. Ještě jsem to řešit nezačal a možná nikdy nezačnu, natož abych to někdy vyřešil. Zdaleka jsem ještě neskončila, ale jednou se to možná povede a bude to hotový. Nebo taky ne. Znám to moc dobře, dělám to taky. Ona to přece není taková lež, už od prvního slova článku člověk vlastně dopisuje – tím přece neříkám, že to dopíšu dneska.

Musím se přiznat, že svého času jsem si – zvyklá na důsledné aplikování gramatiky – myslela, že když někdo napíše „nestíhám“, znamená to, že teď momentálně nestíhá (přijet včas), ale nakonec dorazí (ač pozdě). Bylo to v naivních dobách, kdy většina z nás teprve začínala nestíhat. V té době, když se domluvilo, že po škole ve tři budeme všichni v hospodě, všichni jsme tam vartovali už od půl. Teď se to dohodne na sedmou, mezi sedmou a osmou nastane hodina nestíhání a někdy po osmé si konečně můžeme přiťuknout. Kdo dorazí po deváté a později, je navzdory neslušně pozdnímu příchodu nakonec ještě za hrdinu, protože dorazil, i když nestíhal.

Nedokonavý vid prostě tak trošku posouvá výpovědní hodnotu výroku. Nechává prostor pro vyjednávání, pro případnou změnu názoru a umožňuje nám se od informačního jádra výpovědi aspoň trošku distancovat v případě, že nechceme něco říct na plnou hubu. Je to jako psát o někom, ale nenapsat o něm. To je otázka, kterou řeším často – v souvislosti s tím, jak v poslední době koketuju s myšlenkou napsat knihu, ale třeba i při psaní článků tady na blogu.

Předpokládám, že ne každý se chce neohlášeně zjevit v něčím textu. Nebo ještě „lépe“ – ne každý chce, aby ho někdo v něčím textu objevil. Psát tak, aby se to vždycky dalo uhrát na „veškerá podobnost postav nebo skutečností s realitou je čistě náhodná“, není zase tak jednoduchý a rozhodně to neznamená, že touhle větičkou zcela eliminujete hrozbutoho , že si na vás někdo počká před barákem.

Ale nebojte, pracuju na tom. Chodím do kurzů sebeobrany. Už totiž pomalu dokončuju tu bláznivou knížku o interiérech a hned potom začínám psát. (Již brzy na pultech vašich knihkupectví. A nebo taky ne.)

*U tohoto slova jsem si všimla, že autocorrect umí opravovat mě/mně. Dík.

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>