Rutina zabíjí

Jednou jsem četla, že američtí vědci zjistili, že bychom svoje drobné rutinní návyky měli systematicky nabourávat: tedy schválně si dávat třeba Indulonu vedle zubí pasty, dokud se nenaučíme po ránu vnímat, schválně chodit každý den do práce trochu jinou cestou – ehm, tak zítra půjdu přes obývák -, a podobně. Prý to bystří mozek a působí jako prevence Alzheimerovy choroby asi. To jen abyste věděli, že následující text je vědecky ukotvený.

Neupadnout do stereotypu je sakra těžký a já o tom něco vím. I když jsem si vždycky myslela, že mně se něco takového týkat nemůže, nedá se tomu vyhnout – v jídle, v práci ani v cestování. Za své největší vítězství v tomto směru považuju fakt, že se mě netýkají pravidelné sobotní výlety za Prahu a nedělní obědy u maminky. Jednak proto, že u maminky pořád bydlím a obědy můžu mít každý den, jednak proto, že na výlety jezdím v neděli.

Je to jeden z důvodů, proč jsem přestala neděli nesnášet. Protože se o nedělích začalo něco dít a přestaly být jen čekáním na to hnusný pondělí. Může za to vespa, auto a tak. Ale pondělí pak stejně nastane a můžou za to moji zaměstnaní kámoši. Tak dlouho jsem poslouchala jejich skuhrání o pondělku, až mě začal děsit taky. Pondělky se prostě musej nesnášet a komu nevadí pondělí, ten je divnej. Tento pocit navíc umocňuje téměř pravidelný ohraný vtípek na Oldies rádiu, kde se vždycky na začátku pracovního týdne vyžívají v pouštění písničky I Don’t Like Mondays o americké školačce, která si jednoho dne půjčila tatínkův kvér a zmasakrovala svoje spolužáky. Nemusím snad ani dodávat, že za mých školních let to byla moje oblíbená hned po té, co v ní floydi zpívají „we don’t need no education“.

Studia mám naštěstí za sebou (i když nikoli bez úhony) a do zaměstnání nechodím. Ráno vstávám ráda, ale samozřejmě jsem taky chytla takový ten ranní rituál,  kdy se v koupelně připravujete tak bezmyšlenkovitě, že prostě najednou sedíte u snídaně a ani nevíte, co jste poslední půlhodinu dělali. Ale běda, když si řeknu, že si dneska výjimečně vyčistím zuby až po vaně nebo nalíčím obočí až nakonec. Vsaďte se o milión, že ten den prožiju s neumytýma zubama a bez obočí. A pak takové ty momenty, když si po minutě čištění uvědomíte, že ta pasta je nějaká divná, a jestli to náhodou není proto, že jste si večer na její místo odložili Indulonu. Ale dá se to omluvit, když nevidíte…čočky se logicky nasazují až nakonec, že jo.

12784113_196835544006058_2130503965_n

Když mám podobně blbý ráno, můžu si naštěstí z pondělí udělat víkend, ale stejně má ten den takovou podivnou pachuť. (Nemyslím tu Indulonu, ale to pondělí – to chutná mnohem hůř a vlastně za to ani nemůže.) Hlavně to ráno, když si řeknete, že aspoň dopoledne budete něco dělat a odpoledne půjdete za odměnu s kamarádkou na kafe třeba. A i když se probudíte do zimy, tmy a hnusnýho počasí, jaký bylo dneska ráno, a rozhodnete se dát si volno, stejně vám ta marmeláda ke snídani zahořkne v puse.

A to je další moje bolístka. Že neumím jíst. Kromě snídaně teda, bez té bych umřela (a to nejen proto, že nevečeřím). Vždycky si říkám, že si musím udělat tu skvělou špaldovou kaši s borůvkama, sójovou zakysanku s mangem a podobný bio, raw nebo bezlepkový věci, který my tady na Letný jíme. A pak stejně skončím u Babišova chleba (nedá se nic dělat, je prostě dobrej). Jeden s Lučinou, jeden s máslem a džemem, obden třetí buď s vajíčkama, nebo s Nutellou. Nikdy jinak. Když mám ke snídani jiný sýr, už mě zachvacuje nervozita. Obsedantně kompulzivní porucha se tomu myslím říká.

Tu mám po mámě a krom toho, že z nudy počítáme všechny předměty ve svém okolí a chorobně rovnáme věci na stole (bohužel každá podle jiného algoritmu, takže to pak může skončit až konfliktem), projevuje se to třeba i tím, že na stejná místa jezdíme stejnou cestou. U mě tedy obecně tím, že jezdím na stejná místa. Třeba na kole, ale tam se to dá okecat tak, že se nechci pouštět na neprobádané cesty s nerovným povrchem, a že bych taky mohla ujet šedesát kilometrů a nemít sílu na návrat. Na vespě už se mi celkem daří naplňovat takový to klišé motorkářů – že cesta je cíl a že nejlepší je najít nějaké pěkné místo, kam se můžeme jet ztratit. Za bonus považuju, když na tom místě naleznu benzínku.

Ale v autě to nedávám. Drtivá většina mých výletů, které jsem absolvovala bez spolujezdce, končila v Roztokách u Prahy, nebo vedle v Úněticích. Jednak proto, že tím směrem nemusím projíždět Prahu, a jednak vždycky když jedu kolem uměleckého díla Pasty Onera na plotě vedle Sparty, musím se škodolibě uchechtnout (sama sobě, samozřejmě). Mohla bych vyprávět hodiny a hodiny. Třeba o tom, že do Roztok jezdím kvůli tomu, že z toho kopce, co tam je, mi auto nastartuje vždycky, jsou tam prázdný silnice, kde nemusím mít strach, že budu blokovat provoz a hlavně tam nezabloudím. (Jako kdyby zrovna o tohle šlo.) Asi bych měla do novýho roku dát větší průchod svojí dobrodružný povaze, protože já vím, že tam někde vzadu je schovaná. Začnu tím, že si zítra ráno dám chleba třeba s uherákem! Protože rutina podle amerických vědců způsobuje demenci. A to je podle mě mnohem horší než kouření, který prý rovnou zabíjí.

cq5e6bwueaarodm-jpg-large

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail