První kilometry s 2CV: Auto s charakterem

První kilometry s novým starým autem jsem natočila v Liberci za tradičně hnusného počasí při zkušební jízdě, po které jsem se měla rozhodnout, jestli kachnu koupím. Popravdě jsem byla rozhodnutá už předtím, ale to by bylo netaktické v tu chvíli přiznat. „Tak a teď vy. Sedněte si do toho a jeďte.“ Pocit jak na první hodině na autoškolním trenažéru, kde jsem zabila asi dvacet virtuálních pasažérů. Horší. Tohle bylo na silnici a kolem jezdili živí lidi. „Klid, dejte si tam jedničku, to půjde.“ No dobře. „Ne, to je zpátečka.“ Aha, tady je to úplně obráceně. Jednička k sobě doleva. Zaskřípění převodovky. Sakra, nejdřív doleva a pak k sobě. Sakra, kam je doleva?! Paniku vystřídá euforie z toho, že se mi povedlo to rozjet. „No vidíte, jak vám to jde. To auto pozná, že ho řídí citroënista.“ Cena útěchy, která v momentu, kdy někomu šrotujete převodovku, opravdu potěší.

Spolujezdec (a za chvíli už bývalý majitel) mě naštěstí naviguje, a to – znovu naštěstí – úplně ve všem. Tady už brzděte. Dvojka rovně dopředu. Tady dáváte přednost. Tady budou tři zatáčky. Pozor, paní se psem na přechodu. Neutrál! Jednička doleva k sobě. Přeřaďte si. Vytočte to. A teď tam zkuste tu čtyřku…a je tam, super! Pán zjevně pochopil, že nejstarší auto, které jsem kdy řídila, byla felicie z roku ´96. Připadám si napůl jako cvičená opice, napůl jako posluchač na komentátorském stanovišti na hokeji. Ale hrozně mě to baví. Projedu celý Liberec a okolí, milion zatáček a kopců i ďábelský trojitý kruháč s přezdívkou liberecký sněhulák. Teď už je sice jen dvojitý, ale zabloudíte na něm stejně. Zastavuju u garáže téměř bez ztráty kytičky.

Nakonec jsem naštvaná, že domů musím jet svou cé čtyřkou. Její interiér mi najednou připadá jako kokpit vesmírné lodi a volant točím jedním prstem. Pohoda, nuda. Další jízda se koná za týden, ale ta je mnohem lepší. Jednak se v Liberci udělalo po roce zase hezky a pak…auto už je moje, i když pořád s libereckou značkou. To skýtá dvě stránky: Místní na mě nepokřikují jako na Pražáka, ale zároveň mě považují za místní. Což se v případě, kdy podesáté hledám výjezd z města, zběsile přitom kvrdlajíc šaltpákou ve snaze najít správnou rychlost, úplně nehodí.

První cesta vede na Ještěd, kde mi to na parkovišti pod výjezdem nahoru nestartuje. Parkuju navíc šikovně hned nad srázem, takže musím auto roztlačit nejdřív dozadu a navíc v děsu, že to neutáhnu a slítneme ze srázu všichni. To je moment, kdy si ověřuju, že kachna se tlačí líp než moje vespa. Volám teď už bývalému majiteli, který kvůli mně nemůže odjet na chalupu. Měníme svíčky a jedeme. Výzva v podobě výjezdu na Ještěd dopadá dobře. Během cesty dosahuje satisfakce i moje exhibicionistické já: všichni koukají. Ale opravdu všichni, na parkovišti se někteří baví a chtějí fotit. Mých prvních (a zdaleka ne posledních) pět vteřin slávy, které ve skutečnosti nejsou moje, ale toho auta. Ale stejně si je užívám.

dsc06477Štastně v cíli. A dolů už to kdyžtak roztlačíme…

Dneska už mě čeká „jen“ cesta domů do Špindlu, kde plánuju mezipřistání před cestou do Prahy. Máma jede v našem autě za mnou a já mám hned několik starostí: soustředit se na nelehké řízení, dávat pozor na chodce (což s tímhle vehiklem tak nějak zapomínám a počítám s tím, že uskakovat z cesty budou automaticky oni), sledovat vybíjející se navigaci (která se na předním skle kachny vyjímá jako ona pověstná tarantule na piškotovém dortu) a navíc neztratit mámu. Všechno se daří do doby, než se navigace vybije v nejkritičtějším momentu uprostřed tanvaldských hvozdů. Jedu za nosem ve směru, kterým si myslím, že by mohl Špindl ležet. A cestu si mnohem víc užívám! 2CV je prostě auto jako dělané na to se s ním jet jen tak někam ztratit.

Když do Špindlu nakonec dorážíme, budíme pozdvižení. Mezi všemi těmi miliónovými auty je to pro všechny zjevně nevídaná změna. Parkuju v moderní garáži za sousedovou terénní čtyřkolkou a vypadá to přinejmenším vtipně. Ohlušující siréna alarmu a nápis na displeji Vypněte motor a opusťte garáž mě ujišťuje, že tohle auto je prostě z jiný doby. Garáž s jeho náloží výfukových emisí nepočítala, ale já už se učím přemýšlet jako před padesáti lety. A doufám, že spolu budeme zamořovat ovzduší ještě hodně dlouho.

dsc_1549I ve Špindlu se dá nalézt pozadí, odpovídající době výroby i stavu automobilu…

***

Do Prahy jedu po dálnici. Samotnou by mě to za boha nenapadlo, ale původní majitel mi připomíná, ať si nezapomenu koupit dálniční známku. Tak když to říká on… Po D10 se řítím úctyhodnou rychlostí až 120 kilometrů v hodině a z motoru se ozývá ohlušující řev. Autorádio by tady fakt nemělo smysl. Zachraňují mě sluchátka – jednak s nimi trochu slyším muziku a jednak mám pocit, že ten motor o trošku míň řve.

Na výletě i po cestě domů mně dochází spousta věcí. Třeba že když to nestartuje, není to žádná tragédie, a už vůbec ne taková, jako u nových aut. Prostě to roztlačíte, hodíte tam dvojku a ono to chytne. A příště už třeba nastartujete. Anebo taky ne. Pro všechny případy je lepší parkovat z kopce. To auto si totiž tak trochu dělá co chce, a nikdy s ním nemáte jistotu. Už tři lidi nezávisle na sobě mi řekli, že to je známka toho, že má charakter. Něco na tom bude. Časem zjišťuju, že hysteráky a nervy nepomůžou, že žádná závada není tak velká, jak vypadá, a že se občas i něco spraví samo – potom, co auto necháte trochu oddechnout.

Když vám to začne chcípat na neutrál, tak to taky není žádnej průser, pokud ovšem zrovna nemáte před sebou ještě sto kilometrů, průjezd do centra Prahy a hlavně nervy v kýblu jako já.  V hlavě už si plánuju trasu, která bude co nejvíc z kopce a s co nejmenším počtem semaforů. Na světlech potím krev, přešlapuju levou nohou na brzdu a pravou túruju motor. Řidiči za mnou se dusí a letenští cyklisté nasazují vražedné pohledy. Škodolibě jim mávám. Emisní daň mám zaplacenou a žádnou další pro naši ekočtvrť zatím nikdo nezavedl. Do průjezdu vletím jako cukrář, parkuju a jsem ráda, že to mám za sebou. Jsem úplně vyřízená, ale šťastná. A dokonce ani nezapomínám vypnout světla.

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>