Rady řidičům: Za volantem v Izraeli

V zážitcích s řízením já se vyžívám a řízení v Izraeli si zaslouží samostatnou kapitolu. A přidám i pár rad pro ty, které svým povídáním vyděsím natolik, že by si snad chtěli případné půjčení auta ve Svaté zemi rozmyslet.

Po zážitku s klíči jsme se tedy mohly klidu vyspat a duševně se připravit na řízení s tak trochu jinými pravidly: Kdo netroubí a necpe se, neprojede. Já řídím hodně ráda, celkem často řídím třeba v Itálii, řídila jsem pár dnů ve Skotsku na opačný straně, ale tohle je jiná paráda. Spousta různých odbočovacích a najížděcích pruhů, na které se dostanete jen, pokud jste opravdoví loktaři. Čtyř a někdy i pětiproudé silnice a dálnice, kde se předjíždí zleva, zprava…zkrátka odtamtud, kde se vám to zrovna hodí. (Pro zajímavost: takto vypadá izraelský zadní parkovací asistent. Nic se nestalo, jede se dál.) Když se ale vymotáte ven z Tel Avivu, nic horšího už vás nečeká. Pokud vám teda zrovna nezačne docházet benzín v těsné blízkosti sporných území.

43339965_10218363691589998_5168528064497319936_oPouštní cesta v kráteru Ramon, značená a určená pro vozidla 4×4

Ale nepředbíhejme. V půjčovně s příznačným názvem Shlomo Sixt jsem si zamluvila to nejlevnější auto, protože co, že jo. Všechno jsem podepsala, šla auto převzít, a co nevidělo oko mé – automatická převodovka! Nikdy! V tomhle bordelu nehodlám jezdit s něčím, na co nejsem zvyklá. Reklamuju, dostávám jinou omlácenou plechovku, Chevrolet Spark. Odpich to teda nemá nic moc a v kopcích se to vyloženě zadýchává. Auto má najeto asi milion pět set tisíc kilometrů a převodovka už zjevně zažila své, takže později shledáme, že ideální je rozjíždět se na dvojku, pak zařadit trojku a tu už tam nechat. Tak hlavně, že jsem nechtěla automat…

Takže rada – pokud jste zvyklí na něco lepšího, a ne na Citroën 2CV jako já, připlaťte si možná za trošku lepší auto, nebo si zkuste vyhádat jiný. Na silnicích dávejte pozor opravdu ze všech stran, ale nepanikařte – místní jsou zvyklí na leccos a koukají taky. Připravte se na to, že vás za volantem párkrát oblije studený pot, ale po dvou dnech si zvyknete, začnete jezdit jako místní a nepřijde vám ani divný, když se o vaše auto odrazí cyklista, vybírající ostrou zatáčku. Pohoda.

Během dovolené jsme podnikly celkem tři cesty. První k Mrtvému moři, druhou do Negevské pouště, kde jsme měly zamluvenou projížďku džípem, a třetí do Jeruzaléma (jak přijít o nervy za volantem snadno a rychle) a pak dál opět k Mrtvýmu, který nás totálně nadchlo. Jezdit po státovkách a dálnicích je v Izraeli celkem pohoda. Na výběr zde mnoho tras není, takže zabloudit se prakticky nedá, dálnice mají spoustu proudů a všechno je pěkně značeno.

43677189_10218363698550172_7398624811435425792_oPouštní silnice po cestě z Negevu

Projíždět městem je ale zkouška nervů. Jeruzalém ve všední den ráno byl ucpaný, všichni nervózně potrubovali a cpali se silou vůle do mikroskopických mezer mezi auty. Izrael je zemí, kde slovo nárazník stále ještě hrdě dostává svému původu. Z parkoviště u muzea holocaustu Jad Vašem nás vyhodili, stejně jako slečnu před námi. Jako jedna z mála měla barevné auto (zbytek kam oko dohlédlo byl šedivo-bílo-černý), tak jsme ji určily vhodným objektem sledování. Po krátké automobilové honičce kolem Herzlovy hory nás slečna dovedla na neplacené (!) parkoviště u budovy Světové sionistické organizace, kde bylo dokonce i místo. Tuto skutečnost jsme si pochvalovaly až do návratu, kdy bylo celé parkoviště totálně zablokované autobusy, takže nešlo vyjet. S dalším zoufalým řidičem jsme nezávisle na sobě vymysleli plán úniku přes poměrně vysoký chodníček, který jsem vzdala kvůli nekompatibilitě výšky podvozku Chevroletu Spark s výškou obrubníku a také kvůli skutečnosti, že mi stál v cestě sloup. Nakonec se po pár minutách všechno dalo do pohybu a mohly jsme vyrazit. Takže zase planý poplach.

Další ne už tak úplně planý poplach jsme zažily po cestě od Mrtvýho. Nádrž ukazovala nějakých 80 kilometrů a k nejbližší benzínce to bylo asi třicet. Dobrý. Pak ale čísílko zmizelo a na monitoru se objevily takové ty zlověstné čárečky. Samozřejmě, že se tou dobou nacházíme na Západním břehu Jordánu, čehož by se leckdo nepoučený (nebo poučený pouze z jobovek v televizních zprávávh) zalekl, ale ono v té poušti je to stejně jedno, kde jste…a pak – silnice 90 ani dálnice 1, kterými se sem jede, to není žádná tahle Palestina, kde by na vás házeli kamení. (Stalo se kamarádovi, ne mně, takže prodávám, jak jsem koupila.)

Jedeme tmou, nikde nic. Po cestě nějaký kibuc, vojenský check point. Napůl vážně plánujeme, že to jsou místa, kam bychom mohly jít vyžebrat palivo. Počítáme kilometry a počáteční lehký děs se překlápí ve srandu. „Kdyžtak zastavíme, necháme to na blikačkách, a stopneme někoho na benzínku“. „Jo, a mezitím se nám vybije baterka.“ „Tak já rychle vypiju tu vodu, ať pak máme do čeho dát ten benzín.“ „Už jenom pět kilometrů, to kdyžtak dojdem.“ „Nebo dojedem na velbloudovi.“ „Před týdnem se vypravila, děvenka moje starostlivá, do kibucu. Pro kanystr a trochu toho benzínu.“

No nic. Nakonec v pohodě dorážíme na pumpu, už v menší pohodě s pomocí zřízence tankujeme 33 litrů a mažeme do hajzlu z týhle díry. Cestou mi to nedá a googlím objem nádrže Chevroletu Spark. 35 litrů, tak to jsme měly docela štěstí.

Takže rada: Benzín berte včas a na nic nečekejte – občas narazíte na tři benzínky za sebou a pak sto kilometrů nic. Benzín se často platí rovnou na stojanu kartou. Nechce to po vás PIN, občas to nějak nevyjde, nebo to na vás začne mluvit hebrejsky. Nepanikařte a zavolejte zřízence od pumpy, který se vším pomůže. Sice určitě budete mít párvteřinový paranoidní pocit, že vám právě vytáhl z karty váš poslední milion, ale není třeba se bát, a to ani, když tankujete asi tři metry od pásma Gazy, jako my. Pozor – některé benzínky berou pouze hotovost. Parkování ve velkých městech je obtížné, až nemožné. Známe z Prahy. Doporučuju kryté garáže a ještě více doporučuju pohlídat si dobu stání – na dvanáct hodin nás to stálo 75 šekelů (takže celkem pohodových nějakých 450 korun), když jsme ale přetáhly o pouhé dvě hodiny, vyšlo to už na 130.

Koho jsem odradila – nebojte. Je to super. Jet po dálnici a kolem nevidět nic jiného, než písečné duny, jet po poloprázdné silnici v kamenité poušti, zastavit si u oázy nebo jen tak pozorovat zlatý západ slunce – to rozhodně stojí za to. Bohužel jsem si nestihla projet Scorpion’s Ascent (Ma’ale Akrabim), takový zajímavý horský pas v poušti, který je hezky vidět na tomhle videu nebo této fotce. Řidičským potěšením jsou ale i tyhle parádní vracečky, vedoucí z kráteru Ramon do města Micpe Ramon.

43648599_10218363697390143_8763175237505253376_oI drove my Chevy to the levee but the levee was dry.

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>