Rychle a zběsile Divokým západem

Právě jsem se vrátila z Hollywoodu. A celkově z Kalifornie a národních parků amerického západu, které jsem s kamarádkou projela půjčenou obytnou dodávkou. Při řízení nás tady pár věcí nadchlo, zaujalo i vyděsilo – odbočování na červenou, absence přednosti zprava a hlavně systém tankování.

Řídila jsem už leckde – ve Skotsku vlevo, na Maltě vlevo v naprosto chaotickém provozu, ve zběsilém shonu italských velkoměst na vespě i autem, v Berlíně, Budapešti i v Tel Avivu, který si leckterými svými dopravními situacemi nezadá s pověstnými osmiproudými dráhami, protkávajícími Los Angeles. Takže si dovolím tvrdit, že řídit umím, alespoň co se orientace v provozu týká. (To, že jsem notorickým vymetačem výmolů a občas vezmu nějaký ten obrubník, nepopírám). Amerika mě každopádně zaujala hned několika zvláštnostmi, které na mě kolem silnic čekaly.

DSC02353-02

Tankování v Americe

Vopruz. Nikde se vám tady nestane, že byste prostě strčili pistoli do hrdla nádrže, natankovali, kolik potřebujete, a došli zaplatit. V Americe takzvaně předplácíte stojan – kartou přímo v terminálu na stojanu, nebo kartou či hotově u obsluhy uvnitř pumpy. Což je super vychytávka, když sice víte, že potřebujete půlku nádrže, ale netušíte, jaký objem nádrže vaše auto má a navíc musíte operovat s takovými jednotkami, jako je galon a míle. Tedy žádné litry na 100 km, ani litry na 100 mil a dokonce ani galony na 100 mil, ale počet mil na galon (mpg). Nacházím na internetu parametry našeho vozu, pro jistotu využívám svých chabých znalostí trojčlenky a odhodlaně vrážím debetní kartu do terminálu. Pomačkám čudlíky. Declined. Aha, určitě to chce kreditku. Vrážíme do terminálu kreditní kartu typu World Elite, se kterou by mi teoreticky měli otevřít dveře všude a ještě před ně natáhnout červený koberec. Declined.

Kamarádka jde do pumpy a žádá o dvacet galonů na čtyřku. Špatně jsme to pochopily a pumpař špatně pochopil nás, nedokázal galony přepočítat na dolary, kamarádce vynadal, že neví, že má kreditní kartu (na které je jasně napsáno debit) a poslal ji někam s tím, že nemá cestovat, když ani neví, co má za kartu. Předplácí tedy stojan na dvacet dolarů, takže tankujeme asi sedm ubohých galonů, podle jména na účtence zapisujeme pumpaře na svou soukromou černou listinu coby Fuckin‘ Kevina a jedeme dál. Na další pumpě už se to podaří, dokonce i zaplatit kartou přímo u auta. Máme radost, ale je to poprvé a naposled. Na dalších benzínkách už nám to zase žádnou kartu nebere, ale to už umíme suverénním kovbojským krokem nakráčet do provozovny, odplivnout žvýkací tabák a nahlásit třeba: „Fifty on seven!“, tedy padesát dolarů na sedmičku.

Už víme, že půlka nádrže stojí zhruba padesát dolarů a jen výjimečně se nám stane, že kredit nedočerpáme a musíme jít zpátky nechat si vrátit zbytek peněz a vystavit novou účtenku… Tankujeme v Nevadě, v Arizoně i Utahu a všechno klape do doby, dokud nepřejedeme do Kalifornie. Tady totiž benzín stojí zhruba o třetinu více než v okolních státech (v průměru 4 dolary za galon oproti třeba 2,60 v Arizoně). Střílíme tedy částku 70 dolarů a zhruba to vychází. Za největší úspěch ale stejně považuju, že nám benzín nikde nedošel, a že jsme omylem nenatankovaly naftu, která zde má zelenou pistoli vedle černého benzínu. Poprvé jsem si byla tak nejistá, že jsem pro jistotu očichala pistole, což chlápka od vedlejšího stojanu celkem vyvedlo z míry. (Těžko říct, zda pro ten holý fakt, že jsem to udělala, nebo zda se divil, že blondýna z Evropy pozná po čichu naftu od benzínu.)

Osmiproudé saně

Zběsilost. Ale nepřišlo mi to nakonec zase tak strašný. Neříkám, že jet v jednom z osmi proudů, ženoucích se kupředu, není trošku nezvyk, ale pořád je to dálnice, kde funguje navigace, jsou dobře značené sjezdy a všude je dost místa. Jelikož jsme dvě, můžeme využít carpool lane, tedy často výrazně rychlejší, zcela levý pruh pro auta s vícečlennou posádkou či spolujízdy. Pruh je na dálnicích označený cedulí a také vodorovným silničním značením s piktogramem kosočtverce, takže si asi dovedete představit, jak pruhu říkáme… Nájezdy do píčapruhů jsou vymezeny přerušovanou čárou a jinde byste do nich vjíždět neměli. Nevýhodou tohoto pruhu je, že je proklatě blízko střednímu betonovému zátarasu, často zde chybí bezpečnostní krajnice a v neposlední řadě – člověk se musí pečlivě připravovat na sjezd, protože střílet to přes sedm pruhů na poslední chvíli není žádná lahoda, navíc s dodávkou s poměrně širokým mrtvým úhlem a bez zadních postranních oken.

Carpool lane nevyužíváme často – jen když víme, že nebudeme dlouho sjíždět. To se daří, třeba když projíždíme celé LA ze severu na jih po obávané Freeway 405, což je z valné většiny délky osmiproudá příšera, která je jednou z vrstev městského okruhu (pokud se vůbec v aglomeraci s 10 miliony obyvatel dá ještě mluvit o okruhu). Čtyřistapětka prostě křižuje městem (a většinou nad městem), sápají se z ní jako chapadla megalomanské víceproudé sjezdy, podjezdy, nadjezdy a křižuje se s ostatními freeways na několika víceúrovňových křižovatkách. Podle místních na ní hrozí ty typické losangeleské zácpy, které jsme my naštěstí úplně nezažily. Doporučuji tedy přejezd v neděli odpoledne.

DSC_0285-01-01

Na víceproudých dálnicích je někdy trošku problém i sjíždění – nejsou tu klasické odbočovací pruhy, pruhem pro sjezd se vždy stává nejkrajnější pruh, většinou pravý (ale abychom se nenudili, tak někdy i levý). Pokud je na cedulích označen žlutě jako exit only a nestihnete se přeřadit, musíte sjet. Osvědčilo se nám pravidlo držet se vždy v druhém, přinejhorším třetím pruhu zprava. Rychlé přeřazování do pruhů chce také dostatek pozornosti a auto s kvalitním zrychlením, což se o naší dodávce úplně říct nedalo.

San Francisco tak velkolepou infrastrukturu nemá, zato jsem si ho vyžrala o halloweenském večeru, procukala jsem celé město z jihu na sever až k mostu Golden Gate, za kterým nás čekalo překvapení v podobě odtahovky na místě, kde jsme chtěly kempovat, pohovoru s policajty na místě dalším. Ale o tom až někdy jindy. Hektický den jsme zakončily přespáváním na tajňačku na parkovišti v marině. Ale o tom taky někdy jindy. Prostě – řízení v USA mě nijak nestresovalo, ani nešokovalo. Jednak jsem měla dobrou navigátorku a pak – člověk to tak trošku zná z filmů a na určitou míru dopravního chaosu je ostatně zvyklý i z domova. Pražáci, těm je tu hej, ty tady nezablouděj.

Dálnice a „dálnice“ v Americe

Highway. Ve škole nás učili, že takhle se anglicky řekne dálnice. Kdo nemá zkušenosti, bude v USA překvapen. Jako highway jsou zde označeny i celkem běžné silnice typu třeba naší staré boleslavské, ale i mnohem horší a užší cesty. Rozdíly v silnicích mě přiměly k pátrání, když jsem za dlouhého večera neměla v kempu co na práci. V diskusích na internetu v problematice ale tápají i sami obyvatelé USA, takže do podrobností nezacházím a hlavní, co mě zajímá, jsou rychlosti na dopravních značkách. Naštěstí se zobrazují i v naší navigaci, takže není co řešit.

DSC02128-01

Nejvíce se klasické dálnici blíží freeway. Jde o rozdělenou rychlostní silnici s plně kontrolovaným přístupem (tedy nájezdy a s odbočovacími a připojovacími pruhy) a výhradními jednosměrnými pruhy pro provoz v obou směrech. Provoz na freeways je bez mýta, proto se ostatně taky tam jmenují. Highway údajně nedostala název podle vysoké rychlosti, kterou se po ní smí jezdit, ale podle prostého faktu, že tyto silnice, spojující větší města, byly budovány na vyvýšených základech.

Highways mohou mít oddělené pruhy pro směry provozu, ale nemusí, mohou být víceproudé, ale nemusí, potkáme na nich sjezdy a nájezdy, ale také klasické křižovatky. (Poslední fakt nás trošku překvapil – dvouproudá, směrově oddělená „dálnice“ s povolenou rychlostí 65 MPH je křižována okreskou, na kterou odbočujete neřízeně, bez semaforů, jen s pomocí zdravého úsudku a odhadu vzdálenosti jedoucích vozidel). Highway někdy plynule přechází ve freeway. Na obou typech silnic je maximální rychlost 65, 70 nebo 75 MPH v závislosti na úseku a státu, ale vždy je to vyznačeno dopravní značkou.

Stop, jízda na červenou a počteníčko

Na závěr už jen takové dvě rychlé chuťovky. V Americe neplatí pravidlo pravé ruky. Zato často narazíme na křižovatku, kde je značka „stop“ ve všech směrech. Pravidlo říká, že tu máme všichni zastavit a do křižovatky vjíždí první ten, kdo do ní také první přijel. Někdy je to chaos, protože si jako vyjukaný cizinec nevšimnete, kdo přijel první, nebo vám nedojde, že jste to byli právě vy. Zdá se ale, že místí pravidlo zcela respektují, auta nás poctivě pouští a vlastně to není tak strašný, jak se nám na začátku zdálo.

Pak taky jednou stojíme na světlech na červenou, máme blinkr doprava a auto za námi troubí. Jasně, tady se to přece může: v USA lze na světlech odbočit přes červenou doprava, pokud přitom neohrozíme ani neomezíme auta jedoucí zleva. Nemáme z toho dobrý pocit, ale nakonec to párkrát zkoušíme a funguje to.

Dopravní značky jsou zde často textové. Prostě na nich není třeba piktogram zahnuté šipky v modrém poli, ale text „right lane must turn right“ a podobně. Zvykáme si, ale některé texty nejsou zrovna nejkratší a přečíst je ve vyšší rychlosti vyžaduje dobrý zrak, znalost angličtiny alespoň na úrovni B2 a ideálně spolujezdce, který vám to přečte a vy tak můžete v klidu sledovat situaci a silnici…

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>