Telefonování a jiné fobie

Kdo mě aspoň trochu zná, ví, že mám fobii z telefonování. Tedy ne že bych byla úplně případ pro psychiatra…ostatně už třeba objednání k lékaři mi svého času trvalo třeba měsíc, než jsem se rozhoupala. Teď už se lepším a momentálně se v tomto směru ocitám na týdenní až čtrnáctidenní prodlevě, ještě podpořené mojí hypochondrií.

S jinými telefonáty to bývá veskrze lepší. Už jen proto, že si řeknu, že když zvládám výstupy na veřejnosti, zvládnu i telefon. Když mě čas honí, jsem schopná zvednout sluchátko klidně i v ten den, kdy se dozvím, že mám někam brnknout*. Je to samozřejmě dáno i tím, že jako novinářka musím někdy brnkat tak často, že už bych za ta léta praxe svedla i nějaký ten lehčí part na harfu. Takže třeba i třikrát denně!

DSC_20160517135633502_portrait_style_red

A už to fakt i umím a nedělám trapasy, jako když jsem před deseti lety volala do autoškoly a chtěla k telefonu pana Novotného. A protože jsem negramotná na jména, musela jsem si před telefonátem neustále opakovat Novotný, Novotný, Novotný, až jsem se samozřejmě představila jako Novotná. V ten moment jsem měla chuť telefon rozdupat, sežrat, zapálit a nakonec hodit do kanálu, ale jenom jsem zavěsila a zavolala tam o hodinu později z telefonní budky, tentokrát už pod svým jménem a s poznámkami na papírku.

To všechno vyprávím proto, abyste věděli, že bývávalo hůř. Teď už prostě telefon zvednu a zavolám. Když to druhá strana nebere, tak si ale samozřejmě oddechnu a v klidu čekám, protože teď je řada na něm. A když volá někdo vám, je to vždycky mnohem lepší, protože vy jen řeknete haló a ty úvodní blekoty můžete nechat na protistraně. Pokud ovšem neztratíte hlas, jako se to stalo teď mně.

Před víkendem jsem nastydla a dneska se mi to vrazilo na hlasivky. U snídaně si kloktajíc vincentkou říkám: hlavně nebrat telefony. A co myslíte? Samozřejmě na to zapomenu, a jakmile ta ďáblova skříňka zazvoní, už se po ní sápu. Mačkám zelené tlačítko a vtom mi to dojde. Pozdě. Zhluboka se nadechnu, ale nezmůžu se na víc než na vyschlý, neartikulovaný zvuk, nejvíce připomínající sípání pacienta v posledním stádiu tuberkulózy po krabičce cigaret bez filtru.

Dobrý, tak jsme to zkusili a zavěšujeme. Naštěstí to byl jen ten otrapa z banky, kam se už měsíc chystám zavolat, že přecházím jinam, aby mi pro změnu nabídl půjčku. Doufám, že  ho můj zombie hlas dostatečně vyděsil a už volat nebude. A vy to dnes (a asi ani zítra) radši taky nezkoušejte.

_____________________________________________________

*Tenhle výraz ve mně vždycky vzbuzoval šílenství. Jak tomu ti lidi můžou takhle ležérně, familiárně a téměř až kamarádsky říkat, když to stojí takové úsilí a notnou dávku sebezapření k tomu!

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>