Těžká jsou rána novinářova

Těžká jsou rána opilcova. A nejen rána. Tak třeba ty návraty. Kdybych bývala poslechla vnitřní hlas a jela na to focení jarních dekorací na vespě…

Nemusela bych jet tramvají, která se na Václaváku porouchala, volat narychlo taxíka a hlavně…pít samozřejmě. Červený víno a cigarety – nejhorší možná kombinace. Ale na druhou stranu bych nedošla k velkému životnímu prozření ve dvě ráno po cestě dalším taxíkem zpátky. K jakýmu, to by asi nebylo úplně vhodný tady na těch internetech rozebírat, ale dejme tomu, že jsem si řekla, že přestanu mít strach z věcí a skutečností, který si nezaslouží, abych se kvůli nim strachovala. Moudro, co? Ale já myslím, že po flašce červenýho dobrý. A navíc mi ten pocit zůstal i ráno. (Ten pocit z vína bohužel taky.)

A začalo to přitom tak nevinně:

17333631_1620036268026516_6726991290409418752_n

Takže nejenže si teď minimálně jeden pražský taxikář myslí, že jsem magor (i když jsem ve skutečnosti tak šťastná jako tady slečna), ale navíc jsem se opět přesvědčila, že nemůžu pít červený. Fakt ne. A taky, že i když vypiju flašku červenýho, jsem schopná neudělat zas tolik ostudy, dojít domů bez ztráty květinky (doslova), najít v kuchyni vázu, zjistit, že se do ní ta kytka nevejde, najít jinou a dokonce do ní i natočit vodu. A ba co víc, že jsem druhý den schopná vstát v osm a pracovat. To je totiž tak: stejně to bude zkaženej den, takže musím využít toho, že nemůžu řídit a jet na výlet, a natřískám dva články o kosmetice. Rozumný, ne?

A vůbec. Mám pocit, že tenhle měsíc trvá už asi čtyřicet dní, čímž pádem je už teď delší než celej suchej únor. A to ještě zdaleka není u konce. Proto taky se psaním neotálím. Za poslední týden se mi navíc doneslo pár zmínek o tom, že některý lidi moje historky fakt baví. A to jsem ráda. Škoda, že ty nejlepší vám tady nemůžu napsat. Ale můžu se vám pochlubit, jaký výzvy jsem si tento měsíc sama pro sebe připravila.

1) Tak třeba koupit si konečně něco na spaní. Mission completed. Je to samozřejmě ze Zootu. Ještě bych potřebovala něco na psaní. (To je totiž jeden z mých oblíbených překlepů, z něhož vzešla dnes již legendární věta Celou noc jsem psala jako zabitá, která se nyní v redakci vžila pro označení té doby těsně před uzávěrkou.)

CYMERA_20170321_184556

2) Začít po suchým únoru zase pít. Ale to už víte, že jo.

3) Dojít k poznání, že svět patří těm, co se neposerou. (Což vím už dávno, ale odteď už to pravidlo aplikuju univerzálně na všechny problémy. A což údajně řekl Bukowski, ale já pořád nemůžu najít, kdy to řekl, nebo kam to napsal, a jak přesně to napsal. Nevíte někdo?)

3) Vychytat jarní oblečení na vespu. Kdo někdy jezdil na nějakým prskoletu, ví, že nalézt tu tenkou hranici mezi klepáním kosy a vařením se ve vlastní šťávě, je sakra těžký. Našla jsem to u značky Woox, je to softshellka, která vypadá skoro jako sako. A značka je z Jeseníku, což se mi líbí o to víc. Mají super věci a skvělou komunikaci se zákazníkem, mrkněte. (Jo a vím, že na fotce není vidět, ale zase to tam sluší mně, takže smůla. Kdyžtak je to tahle.)

17333372_119643498570344_3993201755616706560_n

4) Najít ten odstín červeného laku na nehty. Což je taky úkol pro detektiva. (Tím jsem sice vždycky chtěla být, ale musím přiznat, že tohle byl asi můj nejtěžší případ hned po dohledání toho parchanta, co mi nezavolal a celý jeho rodiny včetně manželky a všech bratranců jen podle telefonního čísla. A byl klid.)

17127186_111495846049100_643744215313940480_n

5) Pořídit si na poslední chvíli kreditku, bez který bych si ve Skotsku v půjčovně aut neškrtla. Takže teď už se stačí jen nezabít – na vše ostatní je tu MasterCard. (Což je pro člověka s nevyléčitelnou pravolevou konfuzí opravdu výzva.) Takže ještě zajít do galanterie a koupit si bílou stužku na pravou ruku a zelenou na levou. To prý dělali v Evropě australský motorkáři, aby věděli, na který straně má být bílej pruh uprostřed silnice, a na který zelená tráva. Nikdy obráceně.

6) Najít nepromoky na motorku ve své velikosti. To je už taková moje tradiční jarní činnost, kterou zahajuji po nějakém impulzu v domnění, že si letos některý z výrobců vzpomněl, že na motorkách jezdí i štíhlé a malé ženy. Nevzpomněl. Mission impossible. Těžkej život člověka někdy dožene k úctyhodným výkonům. Třeba naučit se podlepovat švy u přešitýho goretexovýho oblečení. Takže se pak ani v nejhorším počasí už nemůžete vymlouvat. Nene, já řídit nebudu. Musím dneska ještě pít.

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>