Vopruz a další lednové historky

Leden byl pro mě měsícem velkých poznání, ale taky pěknýho vopruzu. Přesvědčila jsem se o tom hned prvního čerstvě po půlnoci – novoroční cigárko v deseti po nulou opravdu není ideální nápad pro vaše hlasivky. A ne za všechno (asi) může zima. Poučení pro celý následující mrazivý měsíc ale padlo na neúrodnou půdu, protože jsem se stejně rozhodla žít zdravě.

Ne až tak dobrovolně. Kolem patnáctého se mi po obličeji vyrazila nechutná periorální dermatitida. Jestli nevíte, nebo jste mě tou dobou neviděli, tak je to taková ta nemoc, se kterou vejdete na vrátnici polikliniky a ani nemusíte otevřít pusu a už vám říkají, že dermatologie je tááámhle. Děkuju pěkně, to vím i bez vás, že vypadám, jako bych měla svrab a černý neštovice dohromady. Sdružené ambulantní zařízení Prahy 7 je vůbec kapitolka sama pro sebe. Především zdejší dermatologie, kde vám doktorka se šedivým ježkem na hlavě nejdřív řekne, že máte možná alergii na tu kožešinu kolem krku a pak – po desítkách dalších otázek – bohužel musí uznat, že jste přišli se správnou diagnózou. „A proč sem teda chodíte, když to víte?“ – „No protože sama si ten recept nenapíšu.“

Nakonec vítězím a do lékárny mířím s receptem na lék na nějakou pohlavní chorobu, který na tuhle vyrážku z neznámých důvodů taky zabírá. Smiřuju se s faktem, že se třeba měsíc nebudu moct vůbec (ale jakože fakt vůbec) líčit. A ani mýt a ničím mazat obličej a čistit zuby pastou s fluorem. Googlím, a kromě katastrofických scénářů o nevyléčitelných osypkách, které vás mohou provázet i několik let až celý život, narážím na super článek, kde slečna popisuje, jaký kroky proti nemoci podnikla, a jak pokračuje vývoj. Inspiruji se a nelituji. Cestou do redakce kupuju ty největší tmavý brýle a je mi hej. Trocha světla, trocha stínů, nějaký ten filtr a vypadám úplně oukej, a to přesto, že jedu autobusem.

16229048_1443772748968629_1840275555123986432_n

Docházím k poznání, že to je trest za moji vánoční zhýralost. Alkohol a cigára mojí pleti nikdy extra neprospívaly. A špatný jídlo a k tomu ta děsná zima. Zachvácena paranoidním pedantstvím vrhám se na striktní dietu. V prodejně Countrylife utratím jmění za půl kila sušených borůvek, dva litry řepný šťávy a deset sójových jogurtů, z čehož hodlám být živa tak týden. V lékárně nakupuji čistící čaj z ostropestřce, dehtovou mast a barel destilovaný vody. Přitáhnu domů a spatřuji v zrcadle svůj zpruzenej ksicht. Fuj. Kamarád řekl, že vypadám jako dobře zhojený pacient po zásahu z brokovnice. Díky. Nemůžu s tím ani chodit do fitka (teda možná můžu, ale radši nechodím) – a to jsem si zrovna pořídila takovou boží láhev.

16228540_1178760538911544_7041361142467264512_n

Týden vycházím jen v brýlích, jsem v absolutním klidu a po ránu si zvykám na nový rituál: obložit opuchlý oči tampónky namočenými v odvaru z borůvek a destilované vody, spolykat pár léků, udělat si selfíčko (pro kontrolu, jak se nemoc vyvíjí) a uvařit si čaj, co je cítit, vypadá a patrně i chutná jako voda ze špaget. Po třech dnech nemůžu řepný džus ani vidět, z mrkví mám před očima oranžovo a navíc k tomu léku ani nemůžu pít alkohol. Na noc se namažu dehtovou mastí, což je jediná radost celýho dne, jelikož voní jako ve starým autoservisu. V noci se mi zdá o garáži a moje léčba (navzdory důraznému doporučení mojí dermatoložky, abych na to nic nedávala) začíná mít první výsledky. Myslíma ale, že stejně nejlepší léčba na tenhle hnus je, když vám někdo řekne, že jste krásný i s tou vyrážkou. To jste hned víc v pohodě, i když tak trochu tušíte, že to byla milosrdná lež. Všechno se ještě víc zlepšuje samozřejmě ve Špindlu, a to navzdory tomu, že tam jedu busem, ve kterém docházím zjišuji, že uvařit si na cestu do termosky močopudnej čistící čaj nebyl úplně dobrej nápad.

Díky tomuhle vopruzu (doslova) docházím k dalším, téměř až filozofickým poznáním. Tak zaprvé ve svých sedmadvaceti letech odhaluji, že višňák se tak nejmenuje proto, že je z višní nebo má jejich barvu, ale protože to je Višněvského mast. Aha. Taky zjišťuju, že měsíc se nelíčit není katastrofa, nýbrž velká úleva, protože to večer nemusíte odličovat. (Ale zase to neznamená, že bych se netěšila, až se zase napatlám svým make-upem, to ne.) Kosmetický deficit vyvažuju nákupem v Sephoře, kde si konečně kupuju předraženej balzám na rty Benebalm od Benefitu, na který mám zálusk už asi rok. Když si můžete z celýho obličeje líčit jen pusu, je těch šest set korun vlastně málo. (To jsou ty moje počty.)

Dneska (po necelých čtrnácti dnech) je to už docela dobrý, ale stejně vypadám trochu zanedbaně. Ve volném čase se tak místo strašení malých dětí na ulici věnuju dolaďování interiéru svého kanclíku. Zjišťuju, že s příklepovou vrtačkou to umím líp než s vysavačem, o který se přerážím asi po pěti minutách fanatického úklidu poté, co jsem zjistila, že se mi po celý místnosti rozlítaly kovový špony z toho vrtání do plechový skříňky. Svoji nešikovnost vyvažuji geniálním nápadem na zakrytí skříňky s elektřinou: pomocí suchého zipu na ni věším hluboký rám s grafikou od Alexandera Girarda. Abych tam toho retra neměla málo. Při akci docházím k poznání, že věšet obraz a stát u toho na otočný židli není už tak úplně geniální nápad.

16230769_347889392276556_4380814045750493184_n

Taky jsem začala provozovat takový ty single nákupy. Flaška vína, flaška ochucený mattonky, pytlík oříšků, porcovaný smetany, balíček žvýkaček a velká plechovka kafe. Abych mohla někoho pozvat na kafe a pak nenastala ta trapná situace, že žádný nemám, a že kafe tudíž byla jen záminka. Jo a taky už ovládám svůj indukční vařič, kterej vydává zvuky jako raketoplán při startu, a s moka konvičkou už umím tak, aniž by konzumentům mé kávy hrozil třídenní spánkový deficit. Dospělost přichází pomalu, ale jistě. Ale zase ne tak rychle, abych se naučila pravidelně starat byť jen o kytky. Usoudila jsem, že tahle by moji péči mohla přežít.

14547688_1343153959056395_817227285953249280_n

To je asi za leden všechno.

Jo a taky jsem trhla rekord na honorářích, což znamená, že si můžu pořídit elektronický zapalování, elektrickej zapalovač, popelník a další vychytávky do svého auta. Takže už si taky nebudete moc přečíst veselý historky o tom, jak mi to zase nechytlo. Nebo možná taky jak mi to celý chytlo. Těžko říct.

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>