Výlet do země mechu a whisky

Nejlepší doba pro návštěvu Skotska je prý duben. To se potvrdilo. Stejně jako to, že lidi jsou tu tak milý a ochotný, až vám to leze na mozek. Ale ten kšeft jim nakonec stejně uděláte a jedete domů s kufrem plným tartanu a whisky. A navíc s výmluvou, že jste se museli zbavit peněz.

Cestu do Skotska jsme s kamarádkou naplánovaly velice spontánně. Celá hurá akce probíhala zhruba ve stylu „Viděla jsem teď ten novej Trainspotting, nepojedeme do Edinburghu?“ – „A tak jo.“ Už ten den jsme měly letenky a začaly plánovat, ale velmi záhy jsme usoudily, že je na plánování brzy. Jedeme až za měsíc. Že žádný itinerář nemáme, jsme si připomněly až dva dny před cestou a spokojeně jsme si pochvalovaly, jak to všechno máme skvěle na salámu. A musím uznat, že takové cestování je ze všeho nejlepší. Razím ideu, že člověk v destinaci nemusí nutně lítat jako hadr na holi a stihnout všechno. Hlavní je si to užít a nasát atmosféru.

To se povedlo hned při výstupu z letadla – hned jsem dostala pořádnou facku na uvítanou. Ano, je tu opravdu poměrně větrno a s lidmi chatrné tělesné konstituce, jako jsem já, to pořádně mává. Takže doporučuju čepici nebo čelenku s sebou, i když má být tak hezky, jako jsme měly my. Ať pak nemusíte chodit s kapucí na hlavě a omotávat si uši šátkem.

Naším mottem bylo hlavně se nikam nehonit. To jsme porušily už při cestě na hotel, když jsme se rozhodly ten kousek ujít pěšky. Po čtyřiceti minutách harcování s kufrem jsme zpátky do centra už radši jely busem. Žádný lístky, žádný nesmysly, platíte u řidiče, jehož pokladnička nevrací. (Hned při první cestě tak zjišťuji, že můžete lístek za libru šedesát zaplatit dvoulibrovkou, ale přijdete o čtyřicet pencí. Ale co, přišli jsme už i o víc…)

Mech, kamení a zříceniny

Edinburgh je úžasné město. Zdejší uličky plné whisky barů, obchůdků s kostkovaným úplně vším, drsnou kamennou architekturu a krásné výhledy nemusím snad ani popisovat. Nejvíc mě ale nadchl výšlap na Artušovo sedlo a vůbec celá zajímavě zvlněná krajina kolem města. Kopec sopečného původu je skutečně impozantní, ale nebýt zájezdu třiceti německých puberťáků na jeho vrcholu, užily bychom si ten výhled asi víc. Takhle jsme chtě nechtě musely řešit, co to mají všichni na sobě, a jestli jsou teď největším módním hitem vytahaný legíny, šedivý tepláky a o pět čísel větší univerzitní mikina, nemusely jsme s sebou tahat tolik hadrů. Artušovo sedlo je ale stejně fotogenické i z dálky – ideálně z vrchu Calton Hill, osázeného monumentálními pomníky všemožných skotských národních hrdinů.

PSX_20170408_183701Arthur’s Seat

PSX_20170408_183040Calton Hill

Jelikož obě ujíždíme na ponurých zříceninách a drsné skotské přírodě, půjčujeme si hned zkraje pobytu auto. Řízení nalevo není zase takový psycho, jak to vypadá. Zvlášť, když jste na to dva. Nebo už jsem ty nejhorší zážitky vytěsnila – těžko říct. (Pro pobavení si můžete přečíst zde moje skotské řidičské historky). Každopádně se to vyplatí. Auto získáváme v půjčovně Avis na dva dny v přepočtu za něco kolem pěti tisíc korun. Půjčovna je dokonce schopna přijmout debetní kartu, nicméně raději jim strkám pod nos kreditku, kterou jsem si speciálně pro tento případ pořídila. A pro další případy půjčování vozidel v cizině, kde si bez kreditky většinou neškrtnete. (Pár lidí se mě ptalo proč. Je to jednoduchý. Jiný kraj, jiná bankovní politika. Zatímco u nás bych se při platbě kreditkou cítila jako lůzr, co žije na dluh, v cizině vás s ní berou jako člověka natolik důvěryhodného, že je mu banka ochotna okamžitě půjčit. To ale dává logiku, ne?)

Ráno u snídaně jsme narychlo naplánovaly trasu, která se nakonec ukázala jako naprosto skvělá: po dálnici na západ do Linlithgow, kde stojí velmi pěkně zachovalá, mechem obrostlá zřícenina hradu, kterou si můžete prolézat, jak je libo, nečekají tu na vás žádné umělé a rádoby líbivé expozice a nejste nuceni poslouchat audioprůvodce. (Všechny tyto prvky mě vytáčely v edinburském hradu, který byl zevnitř až moc „umělý“.) Dál jsme pokračovaly do Stirlingu (největší hrad Skotska jsme po zkušenostech z Edinburghu zhlédly jen zvenčí) a dál do městečka Crieff, kde stojí nejstarší palírna whisky ve Skotsku. Na závěr probíhá ochutnávka. Řidičům odlijí panáky do kelímků s víčkem. (Jo, vypadá to trochu jako ranní moč, ale po návratu v jedenáct večer a úspěšném zaparkování bez ztráty květinky to docela bodlo.)

PSX_20170408_200002Linlithgow

Dál nás cesta vedla do národního parku Loch Lomond a Trossachs. Pouhé dvě hodiny jízdy od Edinburghu leží to pravé Skotsko: větrem ošlehaná vrchovina, kamenná stavení, ovečky, jezero. Vše se to navíc dá krásně projet autem a stavět na vyhlídkách. Formu americké turistiky volíme poté, co zavrhujeme „výšlap na nějakej ten kopec“. Má to sice „jen“ dvanáct set metrů, ale průvodce silně doporučuje pohorky, které nemáme, a na vrcholku se povážlivě válí mlha. A kdybychom tam zahynuly, kdo by pak vrátil auto?! Volíme nenáročnou procházku podél jezera, doplněnou o zběsilé šlajfování na okrajích nepřehledných zatáček, protože přesně v nich je vždy ta nejlepší vyhlídka. Třeba takováhle:

PSX_20170408_200614

PSX_20170409_090806Údolí kolem Loch Lomond

Celý den za volantem si vybírá svou daň. Zlenivěly jsme natolik, že nejsme ochotny vylézat z vyhřátého pohodlí, natož hledat restauraci. Vše řešíme zastávkou v ošklivém provinčním městě Dumbarton a návštěvou místního supermarketu Morrison’s. Kulturu stolování završujeme spocíváním baleného sendviče rovnou na parkovišti. Energie je potřeba, cestou zpátky po noční dálnici plné kruhových objezdů málem přicházím o nervy. Druhý den vyrážíme do golfové mekky St. Andrews. Jedeme sem ale hlavně kvůli zřícené katedrále, hradu a moři, které mi silně připomíná to v Německu. Sbíráme mušle, které už ale pečlivě kontrolujeme, abychom si nevědomky nepřinesly na pokoj zase nějakou chcíplotinu jako předevčírem.

PSX_20170409_091433St. Andrews

PSX_20170409_092440St. Andrews

Večer vracíme auto (uf!) a vyrážíme relaxovat do přístavní restaurace Loch Fyne, kde si neskutečně pochutnáváme na mořských plodech a kaloricky bombastickém cheesecaku. Jedeme sem autobusem, protože jednak zjišťujeme, že sem (navzdory na zastávce špatně napsanému jízdnímu řádu) skutečně jezdí, a taky proto, že nechceme jít pěšky přes přístav kolem těch divnejch chlápků, co tam asi kradou auto a divně na nás koukaj, jako posledně. Restaurace má stylový interiér a nepostrádá výhled na maják a ponuré moře. Typické.

DSC_3338Restaurace Loch Fyne

Klišé a stereotypy silné jako britská snídaně

Skoti musí mít vždycky něco extra. Třeba snídaně. První tři dny vám kombinace míchaných vajíček, slaniny, smaženého párku, dvou druhů bramborových placek a notné dávky kečupu přijde super. Můžete po ní trhat asfalt holýma rukama, prochodit půlmaraton po městě, řídit vlevo a mít pocit, že zvládnete všechno. A v pět si uvědomit, že byste možná měli něco sníst, ale nemáte hlad. Tak si dáte capuccino a jeden shortbread a jedete až do večera, kdy už to stačí jen zalít jedním pivem, protože hlad pořád nemáte. Třetí den ale už začnete cítit žlučník a čtvrté ráno si objednáte teda o tu placku míň, aby se neřeklo. Poslední týden jste rádi, že odjíždíte, protože byste tady dřív nebo později s takovou životosprávou umřeli na infarkt.

Dál třeba ty peníze. Skutečnost, že tady mají svoje vlastní skotské libry, zjišťujeme asi tak dva dny před odjezdem. Paniku vystřídá uklidnění: naštěstí jsou zcela bez problémů směnitelné za ty britské, ale pozor, jen ve Skotsku. Mimo ně už s nimi můžete mít pěkné potíže a po návratu domů vám je ve směnárně nevezmou. Jakmile se nám bankovka s některým ze skotských národních hrdinů dostala do ruky, okamžitě jsme se jí paranoidně zbavovaly. Já to vyřešila hromadným nákupem suvenýrů v den odjezdu. Kostkovaný věci a whisky to jistí. Zvlášť, když na obojím ujíždíte. Vše jsem trapně pohodlně vyřídila v turistickém infocentru. Nutno dodat, že tady ale měli pěkné a kvalitní věci. S kostkovaným batůžkem jsem hned jela domů a od příjezdu jsem ho takřka nesundala z hrbu.

1410450371867_wps_41_epa04395482_A_Scottish_10

Whisky kupuji až na letišti. Nepočítejte s tím, že v duty free shopu seženete něco, co by u nás neměli. Zároveň nechcete tahat tříkilovou litrovku, kterých jsou tu plné regály. Výhodná rodinná balení. Takže uděláte super kompromis, koupíte malou láhev za hodně peněz a ve finále je to samozřejmě ta nejnevýhodnější koupě. Ale vám je to fuk, protože to stejně neumíte přepočítat a hlavně máte radost, že někomu uděláte radost.

O Skotech se říká, že jsou hrozně ochotní, rádi pomáhají turistům a rádi si s nimi povídají. Bohužel je to pravda. Bohužel v případě, kdy do Skotska vyrazí lehce introvertní individualista, který si vystačí sám se sebou a se svou mapou v mobilu. „Odkud jste?“ tady slyšíme asi osmačtyřicetkrát. Ptají se vás číšníci v restauraci, paní na zastávce autobusu a samozřejmě personál u vstupu do všech pamětihodností, kam strčíte čumák. Nečekaně tady dostáváte nelogické otázky. Slečna u vstupu do restaurace se vás zeptá, jaký máte den. Vy máte tak nějak podvědomě připravenou odpověď „Stoleček pro dva, prosím,“ takže jste dokonale zmateni.

Co mě překvapuje, je fakt, že tady všem v rámci možností rozumím. Z vyprávění jsem měla představu, že tady všichni budou mluvit jako hotentoti, což se mi potvrzuje jen při konfrontaci s obsluhou benzínky. Pán ale vypadá jako normanský válečník, takže je asi všechno v pořádku. Při nákupu v samoobsluze zase trochu nevnímám já, nicméně zjišťuju, že zde stačí na všechny otázky odpovědět „ne“. Máte naši kartičku? Ne. Chcete tašku? Ne. Ještě něco dalšího? Ne. … Bude to všechno? Ne. (A sakra. Tak teda ještě ty žvejkačky, no.) Ale jinak jsem si s touhle zemí rozuměla skvěle.

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>