Novinařina je fajn práce a podle nějakého sociologického výzkumu prý druhé nejvíc sexy povolání pro ženu. Budiž, když si to myslíte, a mě to rozhodně neštve. Někdy si ale říkám, že kdyby to bylo tak super, nepřipadala bych si tak často jako největší stíhačka světa a zoufalec, který se snaží svůj rozvláčný text všemi silami napěchovat do klece spletené z přesného počtu znaků…
Nicméně na začátek si představte: Přijde vám mail nebo vám někdo zavolá s tím, že o vás chce napsat. Vybere si vás ne proto, že jste slavní a známí, ale proto, že něco děláte dobře, ale zatím se o vás tolik neví, tedy z prozíravosti. Tuší totiž, že budete mít víc času na odpovědi a hlavně budete rádi, když se trochu zviditelníte v relativně solidním médiu.
Co uděláte? Budete z toho celí hin, že se nemusíte nikde doprošovat a sami za vámi přišli. Budete mít zadarmo reklamu v novinách. Fotky. Odkaz na web. Na co si vzpomenete. Podmínkou je odpovědět tak na tři až šest otázek. A v ten moment sebou cuknete. Nebo už dřív.
Jedna z věcí, kterou za pět let, co tuhle práci dělám, pořád nechápu. Že se musím tak často doprošovat, abych mohla o někom napsat. A hlavně, že jsem pořád tak bláhová a naivní a myslím si, že když řeknu odpovědi stačí do týdne, tak vám do toho týdne přijdou.
Ne. Musíte ještě minimálně tak třikrát žhavit drát a nenápadně připomínat, že jsme byli na něčem snad sakra domluvený, ne?! (To si samozřejmě jen myslíte, ve skutečnosti řeknete: „Jen jsem se chtěla zeptat, jak jste na tom s otázkami.“ A dodáte, že jen upozorňujete, a že to přeci vůbec nehoří. (Musíte to totiž odevzdat až dnes do půlnoci, takže na to máte ještě celé tři hodiny.)
Ale proč to všechno píšu. Přináší to totiž dva problémy. Buď respondenty honíte tak dlouho, až se naštvou a už neodpovědí, nebo následně zjistíte, že mají stejný problém jako vy – grafomanství. Už jsem se lekla, že se svět se asi obrací k lepšímu, protože v posledním týdnu jsem rozeslala troje otázky, všechny přišly včas (dokonce dřív), a když jsem je otevřela, málem jsem omdlela. Pět stran hustě popsaných nejen odpověďmi, ale vlastně už skoro celým hotovým článkem. Paráda.
To pak po předchozích zkušenostech teprve mrkáte na drát. A ještě víc poté, co opadne prvotní euforie že vůbec něco přišlo a jéj, toho je! a vám dojde, že s pěti popsanými stránkami máte na hrbu o to víc práce. Článek má totiž mít strany dvě. A zkracování mně nikdy nešlo, protože jsem grafoman už od předškolního věku a chlácholení editorů no kdyžtak to trochu zkrátíte, to jde vždycky na mě opravdu nezabírá.
Novinářům se prostě nezavděčíte. Ať uděláte cokoli, budou kysele sedět za počítačem a vztekle prskat na monitor s vaším e-mailem!