Nutkání archivovat důkazní materiály je i v době, kdy jsme si zvykli na instantní a pomíjivou elektronickou výměnu dat, někdy až překvapivě silné…
Nedávno jsem viděla obálku nějakého kreativního časopisu, která poutala na článek uvnitř: Jak na milostné dopisy. Předpokládám, že tam šlo spíš o tu estetickou stránku, výrobu ručního papíru, sypání okvětních plátků, plýtvání drahým parfémem a takové ty záležitosti. Nicméně i tak mě to přimělo k zamyšlení. Doslova se mi rozsvítilo: Ony se vlastně dneska už vůbec nepíšou! Přiznávám se, že doteď mi to pořádně nedošlo. Asi taky proto, že jsem donedávna nedostávala korespondenci takového charakteru, aby mě donutila nad tím nějak hluboce uvažovat. Ale k věci: co si budeme schovávat v krabici od bot do horní přihrádky skříně? Generace před námi měly jasno, ale co my si budeme převazovat růžovou stužkou? Hm?
Probrala jsem to okamžitě online s kamarádkou a došly jsme k jedinému proveditelnému závěru: printscreeny z Messengeru. Případně Viberu, WhatsApp, iMessages nebo kde si to všude píšeme. No to je teda výborný! A hned jsme to doladily i prakticky: musí se to tisknout, protože z cédéček prý časem ty data nějak vyprchají nebo co a na micro SD karty nemáme dost malý růžový stužky. A vůbec. Celý by se to mělo zalaminovat, protože dneska na ty nekvalitní tonery není spolehnutí a tak.
Takže to asi znamená, že současná milostná korespondence definitivně ztratila na romantice. Je to sice všechno o dost jednodušší a rychlejší – nikdo se nemusí plížit o půlnoci pod balkon, lidem s telefonickou fobií nehrozí srdeční zástava před uskutečněním hovoru z budky na rohu ulice a nikdo se nemusí potit s nějakým já píši Vám. Stačí to prostě odkliknout do mobilu. Přijde to hned, takže ani nehrozí, že se to někde ztratí, a že se kvůli tomu někdo zapíchne nebo otráví. To je přece super. A můžete tam sledovat, že druhá strana je aktivní, ale nepřečetla si to, a vymýšlet fantasmagorické konspirační teorie. A taky si můžete psát v přímým přenosu a být de facto spolu, i když z nějakýho důvodu nemůžete. To je taky super.
Ale prostě když vám přijde nějaká fakt pěkná zpráva, tak si ji párkrát přečtete a tím to končí, zazdíte ji tisícovkou dalších, až definitivně zmizí v černé díře internetu. Jako jasně, ono to tam někde zůstane, ale to je tak jediný, čím se můžete utěšovat. Anebo si udělat ten pubertální printscreen a…být v nervu, že ho omylem odešlete zpátky té osobě, nebo nedejbože jiné osobě, nebo ho někde omylem veřejně nasdílíte. No, popravdě nic příjemnýho pro paranoidního člověka, jako jsem já.
Mobil mám přirostlý k ruce, jsem k dispozici online asi tak pětadvacet hodin denně, osm dní v týdnu. Nemůžu si stěžovat na nedostatečný tok elektronické korespondence. Ale musím přiznat, že nedořešenost této problematiky i takového cynického pragmatika, jako jsem já, mrzí. Stěžuju si online kamarádce. Prý mám být ráda, že mi zprávy hodné archivace vůbec chodí, a neskuhrat. Tak dobře. Asi je to pravda. Vysílejte si třeba světelný signály morseovkou. Důležitý stejně je to, že se to děje, a ne, jakou formou to probíhá. Buďte rádi, že nemusíte posílat zprávy po chůvě, jako chudák Julie. A neskuhrejte.