Krajina, táhnoucí se linií Orlických hor, Jeseníků a Rychlebských hor, je oblastí, kde se snoubí mnoho vlivů. Dědictví německé architektury, pozůstatky hornické a zlatokopecké minulosti i vykořeněnosti pohraničí dávají Dolnímu Slezsku zvláštní, tajuplný ráz. Silnicemi skrze zapomenutá i turistická místa jsme projeli na vespách.

Polsko možná není nejoblíbenější destinací českého turisty, ale o to víc dokáže překvapit. Záleží totiž třeba i na tom, čím tam jedete. Jízda jednostopým vozidlem dokáže úplně změnit vnímání oblasti, kterou projíždíte, umožní vám více si vychutnat detaily a být mnohem více v kontaktu s okolím. Pro svou cestu polským pohraničím jsem zvolila z cestovatelského pohledu poněkud netradiční stroj, Vespu PX, klasický model skútru s manuální převodovkou, poháněnou dvoutaktním motorem o obsahu 125 ccm, jehož maximální rychlost překročí 100 km/h pouze cestou z mírného kopce s větrem v zádech a vypětím všech sil. Jedu s partou ostřílených chlapíků, kteří to na svých vespách už mnoho let střihají napříč Evropou. S kamarády jsme vyrazili v pátek kolem půl osmé ranní z Prahy. „Mažeme do hajzlu z týhle díry!“ zní startovní pokřik a mně je jasné, že mě čeká víkend plný vůně benzínu s olejem, piva, polských pálenek a drsného chlapského humoru.

Jedem!

Města s  německou minulostí

Hlavní cíl – nezůstat pozadu – si odškrtávám už při svištění poloprázdnými okreskami přes Poděbrady, Hradec Králové a Dobrušku. Se svými 45 kily nepůsobím na vespu tak velkou svislou silou, jako kolegové, a můj stroj rozhodně nezaostává.  Na květen je dost zima, ale „typickou ženskou“ zimomřivost zaháním neustále nechladnoucím čajem z inteligentní termosky. V Olešnici v Orlických horách začíná ta zábavnější část cesty, a to jak řidičského hlediska, tak z pohledu cestovatele, který se chce kochat. Brzy se před námi otevřela polská údolí Dolního Slezska, pohraniční oblasti se specifickou historií. Města, která míjíme, nezapřou svůj německý původ – aby také ne, ještě před druhou světovou válkou byla města jako Duszniki Zdrój nebo Kladsko součástí německé říše. První zmíněné lázně projíždíme a kocháme se zdejší architekturou, které vévodí hrázděné muzeum papírenství. Město je také náležitě hrdé na svého nejslavnějšího hosta, Frederika Chopina, který se zde léčil se „slabostí na plíce“. Německý vliv nezapře ani okresní město Kladsko, jehož dominantou je tvrz, založená v 10. století, a také hustá síť železnic, jejíž vybudování bylo v minulosti motivováno především rozvojem hornictví a hutnictví.

Česko-polské pohraničí v oblasti Orlických hor a Jeseníků bývalo vyloučenou a střeženou lokalitou, takže i dnes zde najdeme nemálo opuštěných domů a bývalých manufaktur. Vedle toho zde vzkvétá turistický ruch – příkladem může být polské lyžařské a horské středisko Zieleniec, kde najdeme větší hotely, sruby, restaurace a také třeba pěkně zrekonstruovaný kostel svaté Anny. Naopak v tom dobrém slova smyslu ospalou vesničkou je Orlické Záhoří, kde se nachází nenápadný hraniční přechod zpět do České republiky, a v jehož blízkém sousedství leží Neratov, vesnice proslavená kostelem se skleněnou střechou a farářem, který zde nevídaně rozproudil kulturní a společenský život. Ale zpátky do Polska…

Silničkami zlatonosných hor

Zlí jazykové tvrdí, že polští motorkáři nemají sjeté boky pneumatik, protože jediné místo, kde to mohou klopit, jsou kruhové objezdy. Není to úplně pravda – vyřádit se mohou třeba na horském pasu Przełęcz Płoszczyna, které tvoří hranici Jeseníků a Rychlebských hor. Jezdí také řádit na naše Červenovodské sedlo poblíž Králíků nebo nově vyasfaltované silničky vedoucí z polského městečka Złoty Stok přes českou Vidnavu až do obce Zlaté hory, která je součástí jesenické lázeňské oblasti. Česká, polská i původní německá pomístní jména zde odkazují na dřívější těžbu zlata (Złoty Stok v překladu znamená Zlatý svah a dříve se jmenoval Reichenstein neboli Bohatý kámen). Dodnes oblast dýchá tajemnem, podníceným místními historkami o zlatokopech. O tom, jak to tady chodilo, se lze dodnes poučit ve skanzenu Údolí ztracených štol, kde si můžete sami zkusit vyrýžovat zlato.

Jezdí se sem ale i za odpočinkem v lázních a panenskou přírodou, která zde udržela i díky dlouholetému pohraničnímu střeženému pásmu za minulého režimu. V obci Zlaté hory najdeme ale i další poklad – krásně zrenovované sanatorium Edel, kde se mimo jiné pomocí jeskynního mikroklimatu léči respirační onemocnění a alergie. V okolí Rejvízu, vesnice s typickou jesenickou architekturou, si zase můžeme projít stezku přes rašeliniště. Dost času na tak velkorysou procházku ale při našem výletě nemáme. Čeká nás ještě sto kilometrů v sedlech našich malých strojů s cílem v Olze. Ve Slezském vojvodství, řicet kilometrů severně od Ostravy, se tu nachází „země tisíců jezer“, rovina protkaná kanály a vodními plochami, ráj racků a rekreantů, kteří touží ulehnout pod palmu a s přimhouřením obou očí si představit, že jsou na exotické dovolené. Zdejší rekreační středisko nabízí lehce bizarní „cestu kolem světa“: Barevné zábavní automaty připomínají americký lunapark, písečná pláž s palmami nás přenese do Karibiku (dokud nezjistíme, že palmy jsou umělé) a desítky jezer v okolí trošku zavánějí Finskem. Během sobotní vyjížďky se dostáváme až do Slezských Beskyd, zhruba 15 kilometrů od slovenských hranic.

Vespaři v Karibiku. Něco jako Kokosy na sněhu, ale jinak.

Polské vespy na výletě

Polská dvoutaktní apokalypsa

Do Olzy se nevydáváme jen tak nazdařbůh, ale na sraz s příznačným názvem Apokalipsa dwusuwowa. Jako členové Vespa Clubu Praha vyrážíme na svých strojích do zahraničí často, čímž nejen dokazujeme „velkým motorkářům“, že i naše městské „prskolety“ zvládnou dalekou cestu, ale také získáváme nové přátele. Poláci z vespa gangu s názvem Full Manetas, si s našimi chlapci rozumí: Pojí je stejná vášeň pro pivo a nikdy nekončící rýpání v motorech klasických dvoutaktních skútrů, které běžně opravujeme a ladíme i v průběhu cesty. Probíhá to tak, že když se stroj pokazí, zkušený mechanik ihned tasí připravené pouzdro s nářadím a znalecky zaklekne k motoru nemocného stroje, který za mohutného povzbuzování a proudu dobrých rad z řad nemalé skupinky asistentů a čumilů vyléčí, načež sklízí potlesk a mnohdy bývá titulován „doktorem“ nebo „zaříkávačem motorů“.

Zaříkávač motorů v akci

To všech tajů této problematiky jsem zatím nepronikla. Mně bohatě stačí, že umím vyměnit svíčku, zkontrolovat hladinu oleje a vyladit volnoběžnou trysku. Obsah válce své vespy přirovnávám ke skleničce vína v lepších restauracích, kde nenalévají „dvojku“, ale módních (a lišáckých) 1,25 deci. Přesně takové množství benzínu totiž válec pojme a s kamarády se po návratu shodujeme, že vlastně nechápeme, že jsme to zase celé ujeli. Řízení mě ale uklidňuje, naplňuje optimismem a jsem při něm zcela sama, jen se svými myšlenkami. A zároveň vím, že přede mnou i za mnou jedou chlapíci, kteří mě nikdy nenechají ve štychu a během všech zastávek mě krmí peprným humorem a nešetří chválou, což je samozřejmě pohlazením, po mé lehce emancipované ego. „Teda ne že bych ti chtěl lézt do zadku, ale na holku jezdíš fakt dobře,“ shrnuje jeden z nich. Po všetečné otázce se dozvídám, že na chlapa by to byl lepší průměr. Aha, takže mám ještě co pilovat, říkám si, a teoretické znalosti ideálního náklonu v zatáčkách aplikuji v praxi hned při zpáteční cestě. Mám na to celých 350 kilometrů.

Článek vyšel v magazínu Ona Dnes. (A proto je tady tak pozdě, protože i když jsme na cestu vyrazili v květnu a dávno se už vrátili, v časopise vyšel až později. )