Jedním z míst, kde se dá psát, když to doma nemůžete vydržet, je Café Mistral. Na jednu stranu vás tady nikdy neruší žádný přílišný hluk, na tu druhou jste neustále „pod dohledem“. Myšleno obrazně – zkrátka tam nikdy není mrtvo a nemáte pocit, že jste tam navíc, i když sedíte sami za počítačem a smolíte si svůj další bestseller.

Když totiž pracujete doma, spousta věcí vás vyrušuje. Zapípá pračka, zazvoní někdo u dveří, zazvoní telefon . (Ano, máme pevnou linku.) Když žijete v mamahotelu jako já, pračka, zvonek i telefon se většinou vyřeší i bez vás, ale znáte to. Stejně na vás někde za rohem čeká nějaký ten kostlivec. Halda hadrů na židli v ložnici, z nichž polovina patří do skříně a polovina do pračky, halda papírů na pracovním stole, která sice patří celá do koše, ale stejně vám narušuje klidovou pracovní atmosféru.

Zkrátka někdy je lepší to nechat na večer nebo na víkend a prchnout před tím někam do přechodného kanclu, který bohužel (nebo naštěstí, jak se to vezme) nemáte. Můžete si ho samozřejmě pronajmout, ale to se pisálkovi na volné noze nemůže nikdy vyplatit. Navíc potřebuje takzvaně inspiraci. Rozumějte kafe a dort a lidi kolem, které můžete pozorovat, když už začínáte mlít z posledního. A když nájemné za kancelář stojí jako jedno kafe a jeden dort, které navíc opravdu dostanete a můžete sníst, je to k nezaplacení.

Takže pak takhle odpoledne skončíte třeba v tom Mistralu, popíjíte capuccino s luxusní latteartovou rozetou (který se odpoledne prý už pít nemá, ale co je komu po tom) a vedle toho si ještě napíšete článek. Co na tom, že jenom na blog, protože do ničeho závažnějšího se vám dneska jako na potvoru nechce.