Nepít je normální. Ba co víc, nepít začíná být cool. O nepití promluvili slavní a veřejně si pochvalují rána s čistou hlavou, o poznání méně trapasů i ušetřené peníze. A smývají z nepití stigma podezřelosti. Ale vysvětlujte to kamarádům s litrem vína v žilách!

Poprvé jsem se do role abstinenta, zpytovaného pohledy skelných očí opilých kamarádů ocitla před čtyřmi lety. Tehdy mi tvář zachvátila periorální dermatitida a můj obličej vypadal jako po dobře mířeném zásahu z brokovnice. Mezi spoustou receptů na tuto záhadnou kožní nemoc mi internet prozradil, že není od věci abstinovat, nejíst cukry a dát si lehký detox. Vzala jsem to vážně a nedala si tři měsíce ani loka. Nepříjemné otázky tedy na večírcích padaly hned dvě: „Proboha, co se ti to stalo?!“ a „Proboha, proč nepiješ!“, vyřčené s podezíravým tónem, protože nepít, to přece dělají jen vyléčení alkoholici. Následovalo samozřejmě obligátní: „Proboha, nejsi těhotná?“ Naštěstí jsem tehdy měla od dermatoložky nasazená opravdická antibiotika, tak jsem nemusela nic složitého vymýšlet. Nepití mi ale celkem zachutnalo, tak si ho ráda tu a tam zopakuju. A nepotřebuju na to žádný speciální den, měsíc nebo výmluvu. Otázka „Proč nepiješ?“ na žebříčku dokonce přeskočila otázku: „Proč nemáš děti?“. „Protože prostě nechci.“ Zrovna dneska, zatím, už nikdy. A je to jen na mně.

Nemusím se bavit, abych mohl pít

Tuhle hlášku jsme s oblibou opakovali za gymnaziálních let, kdy jsme ruku v ruce s dosažením dospělosti brali útokem laciné hostince v okolí školy, připraveni tasit občanské průkazy. Kdo se na oslavě neopil do němoty, jako by nebyl, a největší king byl ten, kdo si zvládl zadělat na okno tak solidní, že si nepamatoval ani den, kdy mejdan začal. Na univerzitě se šlo pít kdykoli, kdy někdo dostal dobrou známku (což byly všechny kromě vyhazovu) a končili jsme nejdřív v pět ráno v non-stop fastfoodu na Národní třídě, kde jsme míchali mirindu s vodkou, zakoupenou v protějším obchoďáku. Pravda, bez halasného povzbuzování molekulami C₂H₅OH v krvi bychom asi nikdy nesjeli kolejní schodiště na lyžích po sněhu z vystříkaného hasičáku…ale ta rána! To, že jde na večírku i nepít, jsem si uvědomila po jedné akci, kam jsem jela rovnou autem z chalupy. Čekalo mě sice výpalné v podobě rozvozu čtyř kamarádů do jejich domovů, šla jsem spát pěkně pozdě, ale ráno mi bylo hej. Podruhé to bylo hospodě v Německu, kde jsem se po čtvrté whisky s colou výborně bavila, ale nepřišla si vůbec opilá. A pak mi číšník přinesl účtenku na čtyři coly. Takže placebo. A zatraceně účinné.

Tak aspoň skleničku!

„Netrhej partu!“ Člověk si pak připadá trochu jako návštěvě u domorodého kmene. Po odmítnutí se přiopilá parta urazí, ale aspoň snad nehrozí, že vás některý z divochů probodne oštěpem. Po pěti minutách na odmítnutí zapomínají a nabízejí vám placatku znovu. Často nezbude, než si naoko připít z placatky nebo panáka s šedesátiprocentní moravskou samohonkou nenápadně vyklopit za sebe. „Když řídím, nepiju.“ Tohle je argument, přes který nejede vlak a nezviklá ho ani žádná „aspoň sklenička“. Když se tedy chystám navštívit abstinencí zatím neohrožený kmen, vyrážím často na motorce. Tím nechci říct, že se ze mě stal abstinent za každou cenu. Láhev prosecca „dám“ s přehledem, ale jenom, když chci. A taky když vím, že mě pak čeká moje široká postel a ráno třeba i nějaká ta lahvička speciálního předraženého protikocovinového pitíčka. Paradoxně nejčastěji ale „utahuju pípu“ na motorkářských dovolených a srazech s kamarády. Ty jsou pověstné tím, že večer alkohol teče proudem, všichni oslavují vzájemné shledání a nová přátelství a ráno se jede na spanilou jízdu. Kdo se někdy probudil s hlavou jako věrtel a musel ji nacpat do helmy standardních rozměrů, ten ví. Kempy, kde bydlíme, navíc vždy skýtají určitou míru nepohodlí a není nic horšího, než v průběhu noci desetkrát běžet na půl kilometru vzdálenou toaletu a ráno se potácet tamtéž s vyprahlým krkem a bolehlavem, a ještě u toho muset odpovídat na všechna ta dobrá rána kamarádů, kteří večer nepili a od sedmi popíjejí kafe na sluníčku…