Titulek zní jako název nějakého středověkého traktátu, kvůli čemuž ho možná někteří z vás rozklikli, ale nebojte. Politologicko-sociologické úvahy nechám těm, kteří si myslí, že o tom mají nejenže právo, ale dokonce povinnost mluvit.

Měla jsem nedávno zajímavý zážitek. Takový k zamyšlení. Seděly jsme s kamarádkou v baru (mimochodem to byl Black Angel’s, kde mají dokonale promyšlený koktejly s příběhem, ale opravdu s příběhem, a který můžu jen doporučit). Nevěděla jsem, že se tam smí kouřit, na stolech nebyly popelníky. Dvě cizinky vedle nás se zeptaly, jestli nám nebude vadit, když si zapálí. Řekly jsme, že ne, mně došlo, že se tam zatím kouřit smí a zapálila jsem si taky. A jak si tam tak pokuřujeme, starší Francouz od vedlejšího stolu tak do éteru povídá: „To je svobodná země, co? Tady si v baru klidně můžete vychutnat svoji cigaretu.“

Napadla mě k tomu spousta věcí. Že jsem celkem hrdá na to, kolik se toho u nás zatím ještě smí dělat bez zákazu. Že v těchhle zdánlivých maličkostech ta svoboda – ať chcete nebo ne – tkví. A že až tady tu historku napíšu, snese se na mě spousta poznámek a více či méně smysluplných argumentů mých přátel i nepřátel o tom, jak si kouřením ničím zdraví a jak je to sobecký vůči ostatním. Neřešte to, o to tady teď nejde. Nechci tady teď rozebírat cigára, ale to, co je na některých z nich vedle obrázku rakoviny hrtanu zatím pořád ještě napsáno: Liberté toujours.

Svoboda je pro mě to, že můžu dělat běžný věci, kdy chci, jak chci, jak často chci. A když nechci, můžu se na ně vykašlat a nikdo mě nebude nikam nahánět nebo odnikud vyhánět. Tak třeba ta práce. Vybrala jsem si takovou, kde nemám sice nic jistý, ale kterou si můžu dělat, kdy chci. Ráno, o půlnoci, když je ošklivo, v neděli a v pondělí si udělat víkend. To je třeba podle mě svoboda. Pak to sice vypadá, že to mám na háku, protože někdo vidí, jak dám ve středu na facebook fotky z výletu. Ale to už je na každém, jak si to vyloží. Pro mě je hlavní, že včas stihnu udělat to, co si sama naložím. Kdy k tomu sednu, po tom nikomu nic není.

Za další se mi líbí ta teoretická možnost se na všechno vykašlat, skončit s prací třeba hned zítra a sebrat se a někam odjet, nebo se nesebrat a ležet doma a nic nedělat, když na to přijde. Neříkám, že to udělám hned zítra nebo vůbec někdy, ale můžu. S vědomím, že mám dostatek prostředků a do týdne nechcípnu hlady. Za peníze si sice štěstí nekoupíte, ale svobodu jo. A když ne celou, tak aspoň její podstatnej kus.

Nechat si každý měsíc něco stranou pro mě byla samozřejmost už od dob kapesného a přišlo mi to naprosto přirozené, narozdíl od spolužáků, kteří hned po výplatě apanáž rozfofrovali za jedlej papír, pendreky a žvejkačky ve tvaru cigaret. (Ty už se asi nedělají, co?) Preventivní šetření na zatím-ještě-nevím-co mi zůstalo do dospělosti. Ale vím. Na  vespu, na blbosti, na dárky pro ostatní. Na svobodu.

No a když jsme byli u toho sebrat se a odjet, nemůžu nezmínit ty moje dopravní prostředky. (Už jste se báli, že nebudou, co?) Za komančů se říkalo, že auto je poloviční svoboda. Protože jste si s ním mohli cestovat, kam jste chtěli, a kam vám to výjezdní doložka dovolila. Takže vlastně moc ne. Já tu dobu zažila měsíc a popravdě si z ní pamatuju houby, ale stejně mi přijde úžasný, že to můžu dělat. Vzít auto a jet s ním třeba jen na otočku někam do zahraničí. A nemusím se nikoho ptát, jestli můžu, a nikomu to hlásit. (Jenom mámě, ale to nevadí.)

Z mých aktuálních plánů (které se ještě možná desetkrát změní) tedy plyne, že v zimě musím hodně pracovat, protože na léto to hodlám zapíchnout a někam jet. Nakoupit hromadu náhradních dílů, sehnat parťáka na cestu a pořádně protočit motory, ideálně na okružní jízdu po Francii. A když to nevyjde, tak klidně aspoň sama někam, kam sahá akční rádius mojí odtahovky. Hlavně nesedět na zadku a tvářit se, že nemám čas, nemám příležitost, nemám prostředky, nemám odvahu.

A na závěr jeden sebeutvrzující motivační citát, co na mě onehdá vyskočil z internetu (a vy víte, že je mám moc ráda):

Baví mě, že když se pozorně podíváte do toho zpětného zrcátka, zjistíte, že ta osoba s rukama nahoru asi zas tak single nebude. Ve filmu by se tomu řeklo chyba ve filmu. Takže co nám ten výkřik teda má naznačit…?