Dovolená začala tak, jak dovolená začíná vždycky. Odjíždí se v pátek brzy ráno; to znamená, že ve čtvrtek večer máte nejvíc práce a do toho si vzpomenete na věci, které jste chtěli stihnout do dovolené nebo dokonce na dovolenou. Máma tentokrát na poslední chvíli nic nepřešívala, jako tomu bývá zvykem, ale já se tradičním hektickým rituálům nevyhnula a opět se ve mně probudil syndrom předodjezdové superženy. Mám na to dva dny, stíhám, ne?

Dopoledne ještě musím stihnout něco dopsat. Z Terstu jsem se totiž vrátila až v pondělí, a to fakt pozdě a zbylé dva dny, které jsem chtěla zaplnit psaním do foroty (zaměstnanci tomu říkají nadělat si nebo tak nějak), jsem prošustrovala psaním se souputníky z cesty o tom, jak to všechno bylo super a skvělý, a ve zbytku času zamačkávala slzy při třídění fotek, protože jsem jim slíbila, že budou co nejdřív. Ve středu jsem do toho stihla sesmolit dva články, ani nevím jak – asi proto, že mi bylo jasný, že čtvrtek je zabitej.

Jednak proto, že dopoledne musím vybírat kachličky a luxfery do svojí nové koupelny, jednak proto, že pak máme s mámou pochůzky. To znamená hektický nákup toho, co jste včera zjistili, že vám na dovolenou chybí, a úprk na poštu, kde musíte vystát ukrutnou frontu a stihnout před zavíračkou poslat zpátky do obchodu motorkářskou bundu, protože vám je malá. Jste ale vlastně rádi, protože jste čekali pravý opak a menší velikosti už nedělají.

Na závěr pochůzek vám v jednom obchodě dojde, že nemáte platební kartu, ale je vám to fuk, protože jste ji nechali doma, když jste platili na e-shopu tričko. Fred Perry za osm stovek, nekupte to. Doma karta není a vám dojde, že jste to vlastně platili převodem. Nastává hysterák, jak ho umím jenom já. Uklidnění a detektivní dedukce, jaké umím jen já. Naposled jsem platila dobírku na poště a ta slečna za přepážkou mi přece vrátila kartičku do ruky. Volám na poštu, nikdo nebere telefon, a když mě konečně popáté přepojí, nikdo nic neví.

Zajít na poštu něco vyřídit osobně, to vždycky pomůže. Karta tam samozřejmě je. Tohle se mi stalo už podruhé a letěla jsem kvůli tomu na vespě ze smíchovské redakce jako o život. Fajn, všechno mám, ještě ke kamarádce pro tu knihu, co mi slíbila. Je na náplavce, tak radši zase na vespě, ať to neskončí drinkem. Po návratu hekticky dobaluju kufr, nezapomenu do něj hodit počítač (kvůli práci, kterou jsem nestihla) a sedím na něm, protože zase nejde zavřít. A stahuju muziku do auta, aby mi vystačila na tisík kilometrů s rezervou pro případnou kolonu u Mnichova. To dělám před dovolenou vždycky a vždycky si říkám, že si udělám harddisk a ten v tom autě nechám. Ale znáte to.

Nechápu to, některé cestovní rituály se mě drží jako železná košile, nebo jak se to říká. Třeba to, že večer před odjezdem jako vždycky zjistím, že moje toaletní taštička je nechutně špinavá a rozhodnu se jí vyprat. Do rána samozřejmě neuschne, tak to do ní zabalím a pak mám všechno mokrý. Nebo to, že si ve čtyři ráno, kdy snídám, dám dvojitý espresso. Vím, že mi bude blbě, taky mi blbě je a nebudu moct nic pozřít až po Rozvadov. Taky nic nepozřu, jenom si koupím sendvič, protože kupovat to za čárou nemá smysl. (Ne že bych byla takový škrt, ale kvůli tomu, že v Německu prostě nestavíme. Jídlo je tam divný, záchody hnusný, a když náhodou ne, stojí na to všechno frontu lidi z aspoň pěti autobusových zájezdů naráz.)

Řídím, koušu do rozpadajícího se sendviče, a protože mám před sebou ještě tak šest set kilometrů, levou nohu mám v tureckém sedu. Poslouchám, že to jsou zase nějaký ty naše vespařský zvyky, co jsem se teď naučila, že řídit a sedět normálně je na nás asi moc málo cool nebo co. Spolknu dietní kuře ze sendviče spolu s poznámkou o tom, že na dálnici v Německu fakt spojku nepotřebuju, a už vůbec ne v sedm ráno, a místo toho se přihlouple tlemím. Tyhle poznámky mě baví, je mi při nich zase takových dobrých šestnáct let. Jako kdyby mi koneckonců bylo zas o tolik víc!