Nedávno jsem si vzpomněla na svoji oblíbenou hlášku z filmu Román pro ženy, která si – jako ostatně celý film – tak trochu utahuje ze stereotypu „typické ženy“, tím spíše, když jde o redaktorku ženského časopisu. Film je sice děsně povrchní, ale já ho přesto (nebo možná právě proto*) miluju. Právě pro tu skvělou povrchnost a  taky proto, že je v něm bohužel spousta pravdy.

„Tak proč si neuděláš salát z obilných klíčků, abys zahnala podzimní depresi? A nebo aromatickou bylinkovou koupel, která tě zaručeně zbaví stresu?“ Jedna z nejlepších hlášek Oliverova „naprosto nesnesitelného“ kamaráda Huberta, určená Lauře, redaktorce časopisu Vyrovnaná žena, a zakončená slovy: „No píšeš o tom, ne?“

A je to tady, říkám si, když ve čtvrtek dopoledne usedám k práci na článku o relaxační koupeli. Já fakt píšu články o lacích na nehty, relaxačních koupelích a šampónech na vlasy. Momentální slabost, vyvrcholenou asi pětivteřinovým zaváháním, jestli bych se přece jen neměla přihlásit na doktorát, abych svou žurnalistickou praxi vyvážila něčím intelektuálně stimulujícím, naštěstí rychle zaháním pragmatickou řečnickou otázkou.

Copak tohle ještě někdo čte? A pokud, tak kdo tohle pořád čte? Nedávno mi někdo řekl, že o kosmetice, jídle, běhání a sexu můžete psát pořád. Ani snad ne tolik proto, že by se ve vašich výstupech čtenáři dozvěděli něco nového nebo tam hledali rady, protože nevědí jak na to. Vědí. Ale prostě je to baví číst. Je to relax. A někdy prostě místo intelektuálně stimulující kompenzace radši sáhnete po mnohem jednodušším a nenáročném „vymytí mozku“.

Sama se pravidelně nachytávám, jak se těším, že až dopíšu článek o barvení vlasů, uvařím si kafe a otevřu si Elle. V případě vyšší psychické zátěže Cosmopolitan, to Bravíčko pro třicetiletý. Z deště pod okap, ale když jen čtete a víte, že to musel psát někdo jiný, je to relaxace. Něco jako ta koupel…

______________________________________________________________

* Už je to tu zas! Ale vy víte, že vám to dělám chválně…