Snažím se moc nehejtovat. Minimálně ne ve svých psaných projevech – v reálu je to jiná… Nicméně když jde o češtinu a to, co v ní vzniká a zaniká, nemůžu se často ovládnout. Některé jevy mně prostě trhají uši.

Taková ta kdyby jsme, aby jste, co si dělal včera nebo třeba nové plastové okna, těch je tolik, že se při setkání s nimi člověk už jenom oklepe a jede dál. To jsou chyby, lidi je budou dělat pořád a pokud nějaký chytrák nevymyslí, že je lidé dělají tak často, že už si zaslouží být v mluvnici, není tak zle (protože jsme tu my, abychom je opravili).

Mnohem víc mě paradoxně děsí taková ta slovní spojení, která vzniknou někde v hospodě nebo o přestávce na střední škole a plíživě se šíří dál, až se vám najednou vrátí z míst, kde byste je už nečekali, třeba od šéfa v práci (kterého já naštěstí nemám):

To je nejvíc!

To (ne)chceš!

Tohle mi v poslední době pije krev ze všech jazykových nešvarů asi nejvíc, a když to od někoho zaslechnu, automaticky se mi napřahuje ruka k pohlavku. Nejvíc co? Nejvíc nejlepší? Nejvíc dobrý? Všechno špatně! napadá mě. Nejvíc samo o sobě nijak hodnotící není. Nejvíc někdy znamená nejmíň, to obzvlášť v projevu dospělého člověka, jehož fotky z puberty jsou ještě černobílé…

Stejně tak mě do vrtule vytáčí, když mi někdo diktuje co chci a co nechci. Poprvé jsem se s tím konfrontovala v hospodě. Ptám se někoho ze skupinky: „Kde jsou tady záchody?“ Dostává se mi odpovědi: „Támhle na konci chodby vlevo. Ale to nechceš.“ Co jako? Chci, a navíc musím. Pak mi dochází, co je tím asi myšleno. Jsou to slušně řečeno podělaný hajzlíky. Ale to by se dalo říct rovnou, ne?

Takže už se nerozčiluju a jen sedím, čekám a doufám, že tenhle trend honem rychle vymizí.