Jet lag. Žádný jsem neměla nebo o tom nevím. Prý jaký na to mám recept. Těžko říct, protože možná jsem z těch lidí, na které změny času, konstelace hvězd a ascendenty znamení nepůsobí. Ale můžu popsat, jak jsem fungovala. Do Los Angeles jsme letěly z Prahy s přestupem ve Filadelfii. Celá cesta trvala 16 hodin, vyrážely jsme na Ruzyň v osm ráno a do Beverly Hills, kde jsme bydlely, jsme dorazily kolem jedenácté večer. Na cestě jsme byly ještě o pár hodin déle (tři před odletem, dvě na přestup, hodinku na dojezd taxíkem). Prostě štreka.

Celou dobu v letadle se mi dařilo neusnout – koukám na filmy, povídáme a celkem to utíká. Popíjíme po kelímcích víno. Někde jsem četla zásadu, že pro eliminaci jet lagu by měl člověk hodně pít. No víno, tím asi nemysleli. A taky spát tehdy, kdy se spí v cílové destinaci. (Tedy v mém případě buď hned po ránu zkraje letu, nebo to prostě vydržet do losangeleského večera.) Výhodou bylo, že jsme do LA přijely večer a mohly jít hned spát. Což se nestalo, byly jsme trošku přetažený a zvládly ještě láhev vína. Probudily jsme se brzo, ale ležela jsem asi do sedmi a celý den byla v pohodě. Večer trošku unavená, ale otázka, zda to bylo jet lagem, nebo plazením na Hollywood Hills ve vedru a navíc bez vody, protože se mi celý obsah láhve cestou vylil do batohu a narozdíl od i těch nejopuštěnějších amerických zapadákovů tady žádný stánek s colou a ledem nebyl. Třetí den se budím zase o něco dřív než obvykle, ale přes den ani večer unavená nejsem.

Cesta zpátky mi přišla rychlejší. Letěly jsme z LA do Londýna (10,5 h) a pak po krátkém přestupu do Prahy. 2 hodiny mi po tom předchozím dlouhém letu přišly jako naprosté nic a snažím se opět nespat – ne proto, že bych už na to neměla nárok nebo se mi nechtělo, ale proto, abych nezaspala rozvoz pití. Nic. Už jsem zralá tak akorát na sirky do očí, abych to nezalomila. Pořád nic a nakonec vůbec nic. Ani tu trochu vody nám nedali! Z LA vyrážíme v sedm večer a do Prahy dorážíme po osmé našeho času následujícího dne. Teoreticky jsme tedy na cestě asi 28 hodin, prakticky asi 17.

V letadle se mi opět daří nespat (filmy Tenkrát v Hollywoodu a sázka na jistotu pro unavený mozekv podobě Notting Hill, muzika, láhev vína po kelímcích a neustálý stres z toho, kolikrát ještě budu muset cestou na WC násilně probudit a zvednout vedle mě tvrdě spícího pána). Domů dorazíme asi v devět, pokecáme a jdeme spát. Spím jako zabitá do sedmi. Druhý den taky. Prý to může ještě přijít, ale nepřichází nic. Kamarádka, která letěla se mnou, ale prý v noci kouká do stropu. To je určitě proto, že to cestou z Londýna zalomila! Následující tři dny jsem trošku unavená, ale myslím, že to je spíš proto, že jsem hned další dva večery po příletu propařila. Hlavně se v tom nenimrat a pořád si nepřipomínat, že jsem vůbec někde byla, a že se mi to určitě stane, říkám si. Jet lag tedy považuju za otázku psychologického nastavení a míry, do jaké si jeho vliv na sebe připustíte. Stejně jako nespavost po změně času o hodinku tam nebo zpátky nebo při úplňku. Takže už se těším na nějakou další dlouhou cestu, třeba mě to konečně dostihne.

A kdybyste přece jenom nemohli usnout, posílám jednu hvězdnou oblohu z Utahu. Je tam prý jedna z nějkrásnějších, díky velmi nízkému světelnému smogu. Takže když nemůžete usnout, je aspoň na co koukat.