Škoda, že jeden film se tak už jmenuje… Nedávno jsem vám tady psala, jak jsem dospělá, jak si už umím zabalit na dovolenou všechny důležitý věci, všechno stíhat včas a nic neztratit. Takže si teď pěkně poslechněte, jakej já jsem debil.

Stejně jako loni jsem se minulý týden chystala do Terstu na tradiční vespa sraz. Jak to tak bývá, když jste nejvíc v pohodě a máte to nejvíc na háku, můžete už rovnou očekávat průser, protože ten se stane. A jestli si myslíte, že jste si pro letošek vybrali všechno neštěstí našestkrát zlámanou nohou, tak ne. Ve středu v sedm ráno odjíždíte. V pondělí v deset ráno zjistíte, že vám lije olej z motoru. Normálně byste se na to vykašlali a celou cestu absolvovali v nervu a s flaškou oleje v kastlíku, ale v servisu vám s tím zakážou takovou cestu jet. Respektive řeknou vaší mámě, která vás tam vezla, že vám ji tam s tímhle nemůžu nechat jet. Čímž vám úplně zazděj jakoukoliv možnost obejít zákon. Možnosti jsou, že to je za a) málo v prdeli a možná se to do zítra stihne, nebo za b) hodně v prdeli a oprava bude tak na týden.

„Máte nějakej náhradní stroj?“ Mechanik v servisu nezní moc optimisticky. Jasný, každej přece má náhradní stroj pro tyhle případy! No dobře, magoři jako já jo. Počkat, přece nemůžu jet na PX? Mám na tom najeto tak padesát kilometrů, má to nosič jen vzadu, žádný místo pod sedlem, maximální rychlost asi 90 km/h s větrem v zádech a kdoví, jestli se to po cestě nerozsype. Přemýšlím o půjčení vespy, žhavím facebook a ptám se na rady zkušenějších a nakonec sháním na půjčení přední nosič na PX. Nejbližší je v Jablonci, to je přece kousek, takže se smiřuji se situací a vyrážím na testovací vyjížďku přes všechny svoje řidičské bolístky.

Přejezd přes centrum ve špičce, „Malý Terst“ v Bohnicích, Passo di Roztoky, test maximálky na výpadovce, odbočka smrti ve Statenicích. Všechno jde krásně, při řazení ani jednou nepřetočím ani nedotočím. Na kruháči v Tuchoměčicích, kterej jsem jednou musela srabácky opustit o výjezd dřív, protože jsem ho prostě nevytočila, dávám koleno. To půjde. S blaženým pocitem se vracím přes Dejvice, stavím na benzínce, beru plnou, chci si sundat batoh ze zad a…on tam není.

Amok. Ale zas ne tak velkej, jako když mi přinesou v restauraci blbý jídlo, nebo si zkazím právě hotovou manikúru. Velký problémy mě většinou rozhodí paradoxně míň. Ale stejně. Víte, že váš batoh možná ještě leží někde v Sedlci, kde jste si oblíkali bundu, nemůžete tam jet, protože nemůžete zaplatit benzín. Totální bezmoc. Z benzínky volám mámě, ať přijede zaplatit, na kulaťáku to samozřejmě stojí, mezitím domlouvám s pumpařem, že máma určitě přijede, a že odjedu hledat ten batoh. Ale je mi to blbý, tak nakonec čekám. Určitě teď to někdo sbírá, vykrádá a zbytek hází někam do kontejneru.

Nová drahá peněženka v háji, platební karty zablokuju, občanku mi vydají novou, zas takovej průser to není. Sto švýcarských franků, který jsem právě vezla do směnárny. Peníze budou a my nebudem. Řidičák! Takže to je sakra velkej průser, když pozítří jedu na vespě přes Rakousko. Máma přijíždí, pálím to na parkoviště, kde nenajdu samozřejmě nic. Zjišťuju, co se dá: že existuje mezinárodní řidičák, který vydávají na počkání, ale bez národního řidičáku vám ho nevydají, ani kdybyste se rozčtvrtili. Nakonec se dozvídám, že je nejlepší si vzít pas a v případě kontroly dělat scénu, že jste peněženku zrovna teď někde museli ztratit. Fajn, představa, že hraju divadlo před rakouskou policií mě moc neuklidňuje.

Vše je navíc umocněno faktem, že na pasové fotografii vypadám jako sériový psychopatický vrah. Probírám se doklady, které mi zbyly. Zbrojní průkaz, průkaz zbraně. Seriózní. Kapitánský průkaz. To by šlo. Vzhledem k tomu, že mám pas, s nahlášením a žádostí o novou občanku hodlám otálet. Pak se dozvídám, že by ji někdo mohl zneužít. V záchvatu paranoie letím na úřad. Vydání nového průkazu do tří týdnů. Nejde to rychleji. V půlce září jdu na svatbě za svědka. Ne s pasem jít nemůžete. S kapitánským průkazem? To se informujte na matrice. A žádost máte? Vyplňte formulář. Podejte mi občanský průkaz. Cože???

Na všechno kašlu a všechno je mi fuk. Pojedu na starým dvoutaktním vehiklu, na který teda asi umím jezdit, ale bez dokladů, bez řidičáku, s berlema. Určitě skončím v rakouským vězení a máma pro mě bude muset dojet a zaplatit kauci. V pohodě. Jdu na rande. Všechno prý bude dobrý. Tak asi jo. Za pět minut volají ze servisu. Bylo to to těsnění a v pět si můžu přijet. Tak to asi fakt bude dobrý. Přijdu domů a zvoní telefon. „Dobrý den. Městská policie Praha 7. Neztratila jste batoh? Máme ho na služebně. Asi tam není všechno, ale jsou tam doklady a nějaké osobní věci.“ Nebude, je to dobrý. Záchvat euforie.

Letím na služebnu. „Občanku a řidičák vám vydat nemůžeme. Mohly být zneužity.“ Tak to není dobrý. Je čas na to divadlo. Zítra jedu na důležitou služební cestu, moje firma mi nemůže poskytnout řidiče a nikdo mě v mojí důležité funkci na té konferenci nemůže zastoupit. Vlastně ani nelžu. Zoufalý výraz. Slzičky. Policajti se na sebe podívají. Vypadá to, že mám z půlky vyhráno. Zalezou do kanclu. Mám ze tří čtvrtin vyhráno. Ucho na klíčové dírce. „Občanku ne, to nejde. Ale…“ Vyleze jejich šéf s mým řidičákem v ruce a nějakým lejstrem. Podává mi občanku. „Našla jste ji doma na poličce, jo?“ No jasně, kde jinde. Jedu. A jedu legálně. Pokračování příště.