Symptomy dospělosti

18011548_1870634546486909_3464332758531178496_n

Jo, jako správnej hypochondr jsem jich na sobě už pár objevila. Už si třeba ani nepamatuju, kdy naposledy jsem stála před skříní v záchvatu paralyzující frustrace, že nemám na sebe nic, z čeho bych byla schopna zkombinovat nějaký ucházející outfit.

Jsem schopná se sbalit na víkend během deseti minut. (Když máte všechno oblečení černý a šedivý, jde to samo.) A pak to tak pět minut skládám do kufru, na kterým už není nutný sedět, abych ho zavřela. A nic nezapomenu. Dokonce ani nabíječku na mobil, roztok na čočky, antikoncepci, šminky, prádlo na n+1 dní, pyžamo a lak na nehty. (Prostě takový ty věci, co se často zapomínaj a pak z toho může být tragédie na celej víkend nebo i na celej život, že jo.)

Na desetidenní dovolenou jsem schopna se sbalit za pouze dvojnásobnou dobu a do kufru stejné velikosti. Už netahám i deset párů bot jako dřív, ale jenom čtyři. Částečně to přičítám pohodlnosti a lenosti, zlomené noze, ale také současné módě, díky které můžete ve stejných běžeckých adidaskách obejít hory kolem Svatého Mořice, zajít do restaurace na Lago di Como, i proplazit se v úmorném vedru Milánskou třídou Viktora Emanuela s nákladem pěti tašek z módních obchodů na bedrech. Vyzkoušeno za vás.

Jsem schopná se ráno nalíčit za pět až deset minut. Částečně proto, že jsem zjistila, že bez vrstvy make-upu a kouřových očí vypadám líp a mladší. Vůbec jsem zjistila, že vypadám líp a mladší než před deseti lety, a to když jsem narazila na černou skříňku – harddisk s fotkama z roku 2007. Měla jsem o deset kilo víc (nevím, kam zmizely, a neporadím vám, jak na to, nebojte), červenohnědý vlasy a jezdila jsem na mašině. Vždycky jsem si myslela, že jsem nikdy nebyla v pubertě, ale asi jo.

A takhle bych mohla pokračovat. Na rande jsem schopná se připravit během patnácti minut a s pětiminutovou rezervou. To je tak, když si začnete s někým, pro koho chodit načas znamená chodit o pět až patnáct minut dřív. Řeknete v osm, víte, že ve tři čtvrtě, takže abyste byla hotová v půl. To dává logiku. (Je to příjemná změna v kontrastu s lidmi, kteří půlhodinový skluz omlovali slovy „no co, tak jsem se chvilku zdržel“.)

Některý věci se ale nenaučím nikdy. Kdo mě zná, ví, že když řeknu půl šestý, myslím tím dost často šest třicet. Čísla mi moc nejdou, stejně jako určování stran a směrů. Prý se tomu říká dyskalkulie, což znamená, že nejsem debil*, ale že mám vedle pravolevé konfuze další poruchu. Našla jsem si to na Wikipedii. Už chápu, proč jsem měla čtyřky z matiky i se svým jinak nadprůměrným logickým myšlením: prostě jsem občas chtěla napsat trojku a napsala jsem pětku. Nebo 73 místo 37. Normálka. V dospělosti se to prý nelepší. Tak nevím.

Tak dál:

  • Vyházela jsem tunu cetek a rozhodla se, že už mám věk na to, abych mohla nosit jen perly a diamanty. Takže mi toho moc nezbylo.
  • Prodala jsem na Letenským bazaru korálkový náramek Swarovski, protože jsem dostala strach, že vypadá jako Pandora.
  • Přestala jsem nosit svoji velkou koženou kabelku přes rameno, protože jsem dostala strach, že vypadá jako Michael Kors.
  • Jdu kamarádce za svědka. Pokud si někdo někoho, jako jsem já, vybere pro takovou důležitou funkci, tak to musí znamenat, že jsem schopná se podepsat před zraky publika do správné kolonky a pod správným jménem. A to už něco znamená.
  • Koupila jsem si Vespu PX. Variátor je pro děcka. (Jestli to je znak dospělosti, nebo naopak důkaz toho, že jsem pořádně nevyrostla a asi se mi to už nikdy nepovede a nadosmrti budu potřebovat tyhle hračky, nevím).
  • Umím zaparkovat do podélného stání na Letné na první dobrou. Všude jinde jsem to uměla už dřív, ale ve čtvrti s nejnižším počtem parkovacích míst na obyvatele to je fakt test zručnosti. Ale pravej Leteňák ještě (nebo už?) nejsem: na to si prý musíte koupit volvo z roku ´98 a při zajíždění do místa pro smart držet v jedné ruce volant a ve druhé kelímek s kafem, kterej pak údajně stačí postavit na palubní desku, což prý funguje stejně jako parkovací karta, protože odtahovka by vám to kafe při nakládání rozlila po autě a musela platit čištění, takže vás radši nechá bejt.
  • Koupila jsem si parkovací kartu.

*Edit: Tak ne, debil jsem furt stejnej. Ale o tom až někdy příště, nechci se dobrovolně udávat před důležitou cestou do zahraničí. Měla bych nosit rukavice na šňůrku, radši ani nemít žádnou občanku a v peněžence mít maximálně stovku kapesnýho. A teď nevím, jestli už zapomínám, nebo ještě zapomínám.

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>