Stopařův průvodce Motolem

Už od května, co jsem se zrakvila na vespě, jsem pečená vařená ve špitálu. Pro samolibýho člověka, který si celý život liboval v tom, že v nemocnici nikdy nebyl, velká rána. Ale dá se to alespoň částečně omluvit tím, že za to fakt nemůžu, že nejsem žádnej chcípáček s podlomeným zdravím, ale motorista po úrazu. A to se stává i těm lepším, že jo.

Motol je pojem. Autonomní území v kráteru pod Bílou horou, kde jsme všichni tak trochu jedna rodina, že jo. To ale neznamená, že i na páté návštěvě zvládnete nezabloudit. Změť chodeb v kolosu nemocnice je sice označena písmeny, pro hloupější barvičkami a pro ještě hloupější barevnými čárami na zemi, ale skoro vždycky se dostanete do místa, kde veškerá navigace končí nebo se záhadně mění.

d2f72a443a1b93045d4a19a785a2_w800_h570_gi photo 67002 (2)

Většinou je to proto, že vám nějaká dobrá duše chce poradit, takže vás do patra -P pošle přes koridor E, což je sice jakoby správně, ale už vám neřekne, že kdybyste to vzali hlavním vchodem od metra (v řeči motoláků patro P ale někdy i nula, přízemí nebo jednička, podle toho, jak jsou se systémem navigace obeznámeni), měli byste to hned za dveřma. Další dobrá duše vám řekne, že na éčku žádnej rentgen není, protože rentgeny jsou v mínus dvojce nebo kde, takže se totálně ztratíte, a přitom ta osoba nevěděla, že jsou tu rentgeny (minimálně) dva.

Správnou cestu pak najdete jedině tak, že najdete nejbližší výtah, dojedete do vestibulu (tam trefíte vždycky) a začnete hledat nanovo. Ortopedickou ambulanci najdete tak, že se vydáte stejným směrem jako většina lidí o berlích, které vidíte v okruhu pěti metrů kolem sebe. My štamgasti už se v čekárně zdravíme a s novými se představujeme jménem a číslem diagnózy. Karolína, S72.  Skoro jako ve Vespa clubu.

Některé už znáte dobře a pokyvujete na sebe podobně, jako když na silnici potkáte někoho na vespě. Chválíte si nový skládací francky a zkoušíte jejich ergonomii. V čekárně jste už profík. Žádný pořadník tu nefunguje, kdo dřív přijde, ten leckdy déle čeká, protože sestra z kartotéky občas přehodí ten paklík dokumentů, který má rozdat doktorům, vzhůru nohama. A pak taky pořadí pacientů určuje lékař. Ten můj je mezi ostřílenými motoláky známý jako Evžen.

Když komukoli zasvěcenému řeknu, ke komu chodím, odpovědí je mi uznalé kývnutí. No jó, tebe operoval Evžen! Tak to jsi měla štěstí! Když není místo na židlích před „mojí“ ambulancí, sednu si vedle. Nějaký sportovec se mě ptá, jestli čekám tady, a ukáže holí na dveře naproti. „Ne, já jdu do jedničky,“ ukazuju holí na dveře vedle. „Jó vy jste u Evžena! Tak to jó!“ Sportovec se na mě dívá, jako kdybych měla protekci. Já za to nemůžu, že jsem se zrakvila zrovna v den, kdy měl službu.

Podle lidí v čekárně lze odhadnout orientační čekací dobu. Pokud je před vámi osm lidí a z toho aspoň polovina sportovců, je to dobrý – tak na hodinku a půl. Sportovce poznáte podle štíhlé svalnaté postavy a toho, že jsou na zranění, které mají, takzvaně „moc mladý“. Achilovky, křížový vazy, kolena. Klasika. U některých i odhadnete, jak se jim to stalo (kluk v rekonvalescenci, už bez berlí, který přijel na skejtu). Motorkáře poznáte podle helmy, kterou schovávají tak, aby na ni nebylo vidět otevřenými dveřmi z ordinace.

Já ne. Evžen už mě zná moc dobře na to, abych před ním švindlovala. Říká mi Kájo (což nesnáším, ale jemu to odpustím) a jeho sestra už za mnou chodí až do čekárny a nosí mi helmu do ordinace. „Přijela jste dneska na bílý, nebo na modrý?“ ptá se znalecky doktor. „Tady Káju sestřelili na motorce,“ vysvětluje uznale přikyvujícím medikům, a dodává: „A už od třetí kontroly zase jezdí a jako poctivej pacient to ani přede mnou netají.“

Ale zpátky do čekárny. Sportovci se doktorovi ukážou, jsou vyřízení během pěti minut. Horší je, když přivezou ležáky. Babičky, který mají stejnou zlomeninu stehenní kosti jako já, ale s tím rozdílem, že ony jen upadly cestou do koupelny. Mají samozřejmě přednost a v ordinaci setrvávají dlouho. To si pak počkáte i tři hodiny, a když si zapomenete knížku, civíte do prázdna. Běda, když si s vámi nějaký akčnější ležák chce povídat: „Paní doktorko, kdy mě pustíte domů?“ „Já nejsem paní doktorka.“ „Tak sestřičko, kdy mě pustěj domů.“ Ale neposmíváme se. Všichni budeme jednou starý. Pokud se nestihneme včas dorakvit na motorkách.

Kousek od ordinace je sice podnik Motol Café s hipsterskými baristy (to jako fakt), ale vy máte strach, že budou vaše jméno volat zrovna v době, kdy do sebe budete lejt flat white a zajídat ho bezlepkovým brownie. Z toho pramení nešvar nabízení svého telefonního čísla spolučekajícím sportovcům, kteří by vás kdyžtak včas přivolali zpátky. Protože když prošvihnete vyvolání, může stát cokoliv. Možná na vás zapomenou, vaše karta se ztratí v černé díře a už nikdy vás nenajdou. Nebo co hůř, dají ji dospod paklíku a přijdete na řadu jako poslední.

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail