Kachnou k Baltu

Když chcete cestovat, ale hodláte zachovat i jistou míru zodpovědnosti a vyhnout se davům na chorvatských plážích i riskování komplikovaného návratu ze zámoří, ale zároveň si neumíte odpustit i nějaké to dobrodružství, nezbude vám nic jiného, než alespoň zvolit takovou formu dopravy, která určité dobrodružství přislibuje.

Vyrazit k Baltu „kachnou“ byl jeden z těch spontánních nápadů, vzniknuvších vpodvečer nad sklenkou prosecca. S kamarádkou jsme začaly plánovat nějakou cenu útěchy za cestu na Island, jejíž plánování představovalo více vložené energie, než kolik bychom byly chtěly v případě storna obětovat. Ale sever volal a my se nakonec rozhodly pro Gdaňsk. Kromě (tehdy ještě oboustranně) dobré epidemiologické situace se tam nabízela jistá šance, že by si člověk i letos mohl odškrtnout koupání v moři. Za další jde o město, ležící v pohodlné dojezdové vzdálenosti automobilem. Náš plánovací rozhovor probíhal nějak takto: „Mám nabourané auto a nevím, jestli se to stihne včas opravit.“ – „Nebo případně pojedeme mým Citigo.“ – „Tak to můžeme rovnou jet kachnou.“ – „Počkej, naliju si ještě víno. Tak jo!“

DSC_1674

Neonový „instanápis“ v centru Gdaňsku

Kdyžtak to opravíme po telefonu

Citroën 2CV, legendární francouzský „lidový vůz“, vozidlo farmářů i hipíků, nezničitelný automobil, který dojede a vyjede kamkoliv, i když třeba ne na první pokus. Pokud ho nastartujete, tak už objede celý svět, shodují se jeho majitelé. Rozhodujeme se na poslední chvíli, takže se ještě před odjezdem stavuji u Tomáše Nerudy, mého dvorního mechanika a nejznámějšího českého guru přes kachny na předodjezdovou kontrolu. „Proč by to tam nedojelo?“ odpovídá na mou zásadní otázku. „Nářadí máš. Do ruky ho vzít umíš. Kdyžtak to opravíme po telefonu,“ uzavírá.

Nářadí nemám. Do noci zběsile prohledávám všechna zákoutí, kde by se moje parádní gola sada, kterou od jejího zakoupení vozím v autě, mohla i nemohla vyskytovat. Nenacházím. Ano, říká se sice, že kachna se dá opravit pouze kladivem, ale prý taky hodně záleží na tom, kdo to kladivo drží. A já jsem zvyklá se na všechny cesty chystat jako chudý král do boje, tři dny dopředu, a když něco chybí, dokáže mě to totálně vykolejit. Mobilizuji rozespalého přítele a mámím z něj příslib zapůjčení skrovné hromádky pěti gola ořechů a ráčny, tří stranových klíčů, svíčáku, multifunkčního šroubováku a mocného kladiva, což je sestava, která by měla pro všechny zásadní opravy čtyřtaktního dvouválce typu boxer a dalších asi tří k němu připojených zařízení bohatě postačit.

Pedál na plech a jsme u moře

Máváme, fotím tachometr a vyrážíme nakonec „nejrychlejší trasou“ po dálnicích a státovkách.  Ač se může zdát, že pro cestování takovým autem je lepší zvolit trasu mimo dálnice, opak je pravdou. Po naprosté rovině (a nic jiného v Polsku nečekejte) stylem jízdy „pedál na plech“ ze sebe 29 koní pod kapotou vymáčkne víceméně konstantní rychlost 110 km/h, a pokud si při jízdě pochutnává na kvalitním stooktanovém benzínu a nebrání mu protivítr, tak i o trošku více. Bohatě to stačí k poměrně pohodnému předjetí všech kamionů. Zatímco zvěsti o šílených polských výmoly posetých silnicích se ani v nejmenším nenaplnily, předsudek o místních řidičích musím částečně potvrdit: Předjíždět na dvojité čáře v těch nejnepřehlednějších úsecích je tu národním sportem a člověk musí být neustále připraven na nouzový úhyb, který se po čase už stává rutinním manévrem. Nic příjemného, absolvujete-li cestu v autě s nulovou aktivní a až zápornou pasivní bezpečností.

Kupecké domy v Poznani

Kupecké domy v Poznani

Lehkou cenou útěchy nám byly předjíždějící vozy, signalizující vztah k našemu vozu ve většině případů máváním a zvednutými palci a pouze v jednom případě zvednutým prostředníkem. Cesta do Poznaně ale proběhne i tak hladce – s přestávkami na jídlo a poměrně časté tankování (nádrž má objem 25 letrů litrů) jsme tu za šest hodin. O něco kratší cesta nám pak zbývá k dobytí Gdaňsku. Do navigace symbolicky zadávám poloostrov Westerplatte, místo s vojenskou základnou, kde to 1. září 1939 poprvé „bouchlo“ a pak už nikdy nic nebylo jako dřív. Náš boj se 732 kilometry končí o poznání smířlivěji – ochutnáním moře, jestli je pořád slané, a poslední krátkou cestou k hotelu v centru. Bydlíme na ostrově Wyspa Spichrzów, tedy v překladu ostrov skladů, kam se vykládalo zboží z lodí. Dnes je to spíše výspou developerů v dobrém slova smyslu: Zcela nová čtvrť, kombinující neotřelé architektonické přístupy s požadavky na moderní bydlení a ubytování, zároveň respektuje odkaz cihlové gotiky původního středověkého hansovního města.

Domy na ostrove Wyspa Spichrzów

Domy na ostrove Wyspa Spichrzów

Noční život ve středověkých kulisách

Ačkoli jsme auto cestou neuhnaly, usoudily jsme jako rozumnější nechat ho v hotelové garáži, ať nabírá síly na cestu domů, a rozhodly se město prozkoumat na kole. Z pěší zóny v centru se bez větších potíží dostáváme až do lázeňského města Sopoty, pro našince známého díky hudebnímu festivalu, na němž si Poláci zamilovali Helenu Vondráčkovou. Čeká tu na nás nejdelší dřevěné molo v Evropě, a nekonečné pláže s jemným béžovým pískem, lemované upraveným zázemím a mnoha plážovými bary. Být o deset stupňů víc, připadáme si jako před rokem v Los Angeles. Ale není, takže nám musí stačit drink v beach baru a jedno otužilecké koupání mezi medúzami. Cesta zpět do města vede kolem doků, kde se zrodilo hnutí Solidarita. Dnes to zde, v industriální ulici Elektryków, žije nočním životem, hudbou a stánky s „cool“ občerstvením.

Na retro kole u mola v Sopotech

Na retro kole u mola v Sopotech

DSC_1641-01

Neméně retro (nebo spíše vintage) nápis u mola

Zbylé dny si necháváme na Gdaňsk. Pro válce téměř zničené město, které doslova povstalo z popela díky lidem, kteří sem po válce přišli zkusit štěstí a začít nový život, se hodí otřepaný příměr perla Gdaňského zálivu. Nebo spíše jantar, který býval zdejší tradiční komoditou a dnes je pěkným suvenýrem v podobě nesčetných šperků. Domy v centru jsou veselé, barevné a pod středověkým kabátkem nabízejí zcela moderní a pohodlné bydlení. I to je jeden z důvodů, proč centrum města tolik žije. A Poláci žít umějí. Vysedávají v luxusních podnicích, stylových kavárnách i autentických rybích restauracích vytvářejí atmosféru, jakou známe třeba ze Středomoří. Ochutnáváme tradiční polské pirohy, perfektně připravenou tresku i zapiekanku, která ukojí chuť na fast food i potřebu ochutnat něco lokálního.

Pravý břeh Motlavy a obnovený historický jeřáb

Pravý břeh a obnovená historická architektura

Neptunova fontána v centru města

Neptunova fontána v centru města

Ani ukvapeně, ani nesměle

Moc ráda bych za závěr přidala nějakou divokou historku, psanou ještě rukama zamazanýma od motoru. Na okamžik jsem váhala, zda si ji nevymyslet, ale to bych tomu autu, které se nakonec ukázalo jako nadmíru spolehlivé, nemohla udělat. Dramatický byl snad jedině výjezd z hotelové garáže: Studený motor strmý náklon neutáhl a my skončily v tunýlku mezi dvěma závorami. Přes interkom jsme poprosili recepci o otevření, následoval manévr: zacouvat, pořádně protúrovat a vystřelit nájezdem z garáže ven. Je to trošku ruská ruleta, ale ulice za hotelem je naštěstí uzavřená kvůli probíhající stavbě, tak si to mohu dovolit. Jedinými svědky jsou nám dvě pokuřující pokojské, s vytřeštěnýma očima pozorující náš „fajny samochód“: Po výjezdu se na okamžik ocitá ve vzduchu a za charakteristického kývání mizí z města vstříc cestě, kterou tentokrát absolvuje na jeden zátah, zcela v souladu s heslem města Gdaňsku, který si hrdě veze na samolepce na zadním okénku, a jehož překlad najdete v mezititulku: Nec temere, nec timide.

cesta2

Zátopkovské motto platí i pro kachnu

***

Originální text byl publikován v magazínu Auto Dnes.

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail