Rybí kosti, bakterie a rande

DSC_7387-01 (2)

Některé moje fóbie už znáte. Telefonování třeba. Pavouci. Doktoři. Že nepoznám vlastní příbuzný. Že natankuju naftu místo benzínu. Že nedoliju olej a zadřu. Že to celý vybouchne. Ale o jídle jsme ještě nemluvili, že jo?

Takže. K jídlu mám ambivalentní vztah. Třeba snídaně miluju, zvlášť ty strávené v příjemné společnosti v kavárně, nebo ty s míchanýma vajíčkama od mámy. Další jídla už do sebe cpu se sebezapřením, hnaná pudem sebezáchovy a strachem ze smrti vyhladověním. Málokdy dostanu fakt hlad. Moje oblíbený jídlo je chleba s Lučinou, kterým zvládnu nahradit jakýkoliv chod a jako bonus si navíc vždy pochutnám. Jednou mi někdo říkal, že by mu vyhovovalo, kdyby si místo jídla mohl spolknout třeba jen nějakou pilulku. Mám to občas podobně. Ale jindy zase na něco dostanu fakt chuť. (To zase abyste si nemysleli, že jsem anorektička, když už víte, že chci napsat tu knihu…) Problém je, že fakt chuť dostávám dost často na věci, které jdou ruku v ruce s mojí fobií. Takže:

Ryba a kosti

Ne že by se mi to někdy stalo, ale divoké vánoční historky a děsivá vyprávění mého strýce otorhinolaryngologa, která si pamatuji z dětství, ve mně vypěstovaly fobii z kostí. Jakž takž v klidu sním jenom lososa, tresku nebo toho bezpohlavního pangase, což ale podle mě není ryba, ale hmota nejasného původu, kterou prý do tvaru ryby lisují v Číně.

Kdykoli dostanu na talíř přírodní filé i s kostmi, nedejbože celého pstruha, kterého musím vlastnoručně vypreparovat, chytá mě amok. Výsledkem je práce, za kterou by se nemusel stydět ani student pátého ročníku medicíny na praktických cvičeních v pitevně. Navzdory etiketě uchopím nůž jako skalpel a preparuji mikroskopické kousíčky masa. Teprve ty pak můžu s klidem nabrat na vidličku a pochutnat si na – tou dobou už většinou studeném – mase.

Nejhorší je to v restauracích, kde je šero, a kde se nemůžu zbavit pocitu, že jsem určitě některou z kůstek přehlédla, a skončím se sípáním v sanitce, která kdoví, jestli přijede včas. Ryby ale miluju, takže se nedá nic dělat.

Tatarák a bakterie

Co jsou ale kosti proti bakteriím! Na dobře ochucenej tatarák nedám dopustit. Mastný topinky, česnek, k tomu víno…a s každým soustem větší a větší dávka děsu, jestli zrovna v tomhle kousku nebylo něco špatnýho. A pak tři dny dalšího děsu při každém zakručení v břiše. Jednou se mi to totiž stalo. Nebyla to sice úplně salmonela, ale fajn to nebylo.

Zažívací potíže totiž mívám extrémně zřídka, ale když už, tak v tu nejnevhodnější dobu. Třeba když jedu do Jizerek na běžky. A protože jsem hrdina, jedu tam i tehdy, když mi už třetí den není dobře a jistě vím, že to je tím tatarákem (protože zbylé dny jsem jedla preventivně jen chleba s Lučinou a jogurty). K tomu připočtěme fakt, že Jizerská magistrála opravdu není lemovaná toitoikama. Tehdy jsem dost slušně nacvičila sprinty volnou technikou.

To byl můj druhý a zatím poslední zážitek se střevní chřipkou. První byl před asi osmi lety na dovolené v Alpách. Na cestu jsem si koupila plněné briošky v lahůdkářství na rohu. Akutní potřebu zvracet v kabině lanovky plné německých turistů, zoufalé (a nakonec naštěstí zbytečné) rozhodnutí, že nemajíc igelitku, použiju k tomuto účelu vlastní batoh, a následný střemhlavý přeskok turniketu k nejbližšímu odpadkáči v cílové stanici už nechci zažít podruhé. Asi chápete, že z briošek mám taky docela respekt.

Jídlo a rande

Jeden kamarád, mi jednou řekl, že na rande by si měl člověk objednávat taková jídla, která by byl schopen s grácií sníst i pouze vidličkou a vést u toho nenucenou konverzaci. Začátky všech vztahů pro mě byly z gastronomického hlediska vždycky hodně těžké. Teď už jsem se přes tuto krizovou fázi vztahu (která trvá zpravidla tři až šest něsíců) dávno překlenula. Ale to, co mi šrotovalo hlavou, si vybavuju naprosto živě.

Zběsilé listování v jídelníčku. Hlavně aby to nebylo trapný. Jenže když se do problému ponoříte, připadá vám trapný všechno. Abych si nedala něco moc malýho. Nebo moc velkýho. Nebo moc snobskýho. Nebo moc obyčejnýho. Abychom si nedali to samý. (Protože to si bude určitě myslet, že si ani neumím vybrat jídlo.) Hamburger. Párek v rohlíku. Ne, ani jako tady Marilyn, pokud nechcete, aby na vás někdo zíral jako chudák Arthur Miller na té fotce. (Bílý pečivo a uzeniny stejně nejsou zdravý a klidně počkají na dobu, až se před sebou přestanete stydět.) Pak třeba tiramisu. Kvůli tomu kakau, a když do toho kýchnete… Žloutkový věneček nebo větrník. Protože nejde krájet normálně a člověk pak vypadá, jako že ho rodiče nenaučili držet vidličku. Kremrole. Stejný problém jako u párku v rohlíku. A tak dál.

Moje poslední první rande byla snídaně. Je to už celkem dávno, ale doteď si pamatuju, že jsem měla hroznou chuť na linecký koláček. Měli koláčky ve tvaru srdíček a mně okamžitě začalo šrotovat v hlavě, jestli to nebude trapný nebo infantilní. Popravdě si už vůbec nepamatuju, co jsem si nakonec tenkrát dala, ale zato si pamatuju, že to byla nejlepší snídaně široko daleko, a zdaleka to nebylo jen tím, že jsme seděli v Café Lounge. A nakonec jsem dospěla k názoru, že když s vámi někdo chce jít na rande, bude mu fuk, i když ten koláček bude mít tvar kosočtverce. Jen si dávejte pozor, ať si nemyslí, že ho ignorujete, zatímco vy jenom s plným nasazením preparujete šneky z ulit nebo krevety z krunýřků. Svině klouzavý.

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail