Lidi jsou super

Jo, tenhle článek se mohl jmenovat koronavirus nebo tak něco. Ale nebude. (Užití klíčového slova splněno!)

Chtěla jsem sesmolit ještě jeden článek o svojí podzimní cestě po západě USA, ale už je to dávno a jsem líná, přiznám se. Dneska jsem měla odlétat do Londýna a pak vyrazit autem na roadtrip po Cornwallu.

První týden v lednu jsem si říkala – hlavně ať nikdo nevymyslí nějakou ptákovinu a pustěj nás tam! (Kdyžtak se tam budeme v karanténě cpát fish & chips, a když nám zruší zpáteční let, přinejhorším pro nás máma zajede autem nebo tak něco!) Teď jsem teda dost ráda, že ty „ptákoviny“ vymysleli, a že mě nic nepokouší se nikam courat. Ale nečekejte, že tady začnu plácat nějaký ty sluníčkový řeči o pokoře a o tom, jak mi zavřený obchody a sezení doma na zadku přinese novou víru, inventuru duše a přehodnocení priorit. Nic z toho se zatím nedostavilo. Nejsem pokrytec myslím, že i přání všech ostatních je jen a pouze to, ať už jde ten virus brzy do háje.  Nic. Tenhle článek bude o cestování.

Po 12 (jestli počítám správně) dnech karantény jsem dneska měla cestu do města. A udělala jsem si z toho výlet. Samozřejmě na vespě – MHD se štítím i normálně, natož když řádí cholera. Samozřejmě sama. (Zdůrazňuju to proto, aby mě zase někdo neosočil, že jsem se někde courala, a že jsem strašně nezodpovědná.) Respirátor hír, Dettol hír, latexový rukavice hír, brejle hír. Ajm going, ajm plejing. Vyrazila jsem z Letný podél Vltavy v naprosto prázdninovým provozu (což ovšem neznamenalo, že mi dva lidi nevjeli do cesty, ale víte jak – aut jezdí podstatně míň, zato vyrážejí na silnice čepičáři, stodvacítkáři a podobní sváteční řidiči). Člověk musí mít oči na stopkách pořád.

Podnikla jsem bleskovou zastávku v Café Terapie na Výtoni, kde dělá baristku vespařka Táňa. Prohodily jsme pár slov, koupila jsem si kávu a pak zpovzdálí pozorovala lidi. Jestli na mě z nich přeskákali nějaký ty virusáci, tak garantuju, že je okamžitě vyhladila dávka energie, která ze všech sálala. Byla doslova radioaktivní. Kdo mě zná (oblíbené klišé influencerů), ten ví, že nejsem žádný sluníčko, srším pragmatismem a vírou v potenciální katastrofické konce a už před měsícem jsem měla nakoupených pár filtrů N99, dezinfekční UV lampu a vagón rejže. (Ne ten fakt ne.) Ale tolik pozitivní energie jsem fakt ještě z lidí necítila.

DSC_0049-01 DSC_0058-01-01

Žádný mračení, šermování rukama, signalizující „odstup, satane!“ a podobné projevy davové psychózy, které se někteří tak bojí. Samé dobré zprávy, všechno bude dobrý. Svítí sluníčko, je krásně. Všichni se na sebe smějeme. (Už jste se taky naučili smát očima?) Dodržujeme až neskutečný odstupy. Motorkáři na silnici zdraví všichni všechny, a to i v centru Prahy. V krizi je fuk, jestli jeden na vespě, na hárleji nebo rozvážíš pizzu na číně. Jsi náš! V ulici na Hřebenkách (pražské Passo Stelvio) potkávám motorkáře, který chápavě kýve. Prostě už jsme měli absťák po zatáčkách, no! Na vyhlídce na Strahově potkávám dva na vespě, co si tam vyrazili na piknik. Vítáme se jako navrátilci z války (do míry, do jaké to lze činit na vzdálenost cca 5 metrů), přejeme si šťastnou cestu, kolama dolu a hlavně to zdraví.

To je všechno. Jen jsem chtěla říct, že než to všechno začalo, nebála jsem se viru, ale lidí. Co začnou dělat, co všechno vykoupí, jestli se nezačnou chovat jako bestiální stvůry, a jestli neskončíme jako ve McCarthyho Cestě. A teď musím říct, že už se nebojím. Lidi jsou super. Aspoň ty, co jsem v pátek potkala.

(A to jsem ani nepotkala nikoho, kdo dělá skutečně velký věci. Jako třeba doktory, hasiče, policajty, nebo všechny ty McGyvery, co sestrojují plicní ventilátory ze součástek do vysavačů, vyrábějí respirátory a štíty, jako když tiskne, vaří jídlo a kafe pro záchranáře nebo přivážení objednaný jídlo, hadry a kosmetiku nám, línejm kůžím.)

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail