Fakt to není obtisk

Nechat se dneska pokérovat už není žádný hrdinství ani výstřelek, já vím. Kór, když bydlíte na Letný, kde vás bez kérky nepustěj ani na snídani do Bistra 8, natož na večerní skleničku a misku veganský polívky do Cobry. A ani už tím nic extra nevyjadřujete, nehlásíte se k žádný subkultuře, nuda. Ale co se dá dělat, nějak prostě nadešel čas.

Poslední roky, nebo možná jen měsíce, ani pořádně nevím, jsem trošku změnila styl. Nemyslím tím oblékání ani nic konkrétního, ale spíš pohled na věci kolem sebe. A k tomu patří i to, že si řeknete, že byste prostě chtěli kérku s liškou, protože máte lišky všude a stejně to nestačí. Že není nic špatnýho na tom, jít s kůží na trh a mít na ní ten obrázek nadosmrti.

A beztak to mám na tý nemocný noze…

Od začátku jsem si byla jistá motivem i tím, z koho vytáhnu prvotní návrh. Myslím si, že když už, tak by tetování mělo mít nějaký osobní základ. Nějaký ten příběh (a je fuk, že ho znáte třeba jen vy sami). Vybrat si čínskýho draka z katalogu už beztak skončilo na kolbišti devadesátek. Doufám.

Povedlo se. (I když jsem samozřejmě musela zatlouct, že to chci na tetování, protože v takovém případě bych nedostala ani čistej papír.) Moje liška vznikla fixou na kancelářský papír. Nějak takhle…

liska

Dlouho jsem řešila, co vlastně to tetování obnáší. Tetovací studia jsou světy samy pro sebe. Když tam vlezete a řeknete dobrý den, jste za vola stejně jako třeba ve skateshopu. Tady si všichni tykaj. Při hledání různých informací mě – poučenou z kliniky estetické medicíny – napadlo, jestli se ta kůže před „zákrokem“ maže třeba nějakou anestetickou mastí. Naštěstí mě napadlo nejdřív hledat v diskusích na netu a neptat se rovnou.

Ne. Tetování je prý taky o tom pocitu, když vzniká. Kdo se chce vyhnout bolesti, ten si nemá tetování vůbec dělat, protože není zralej. Když si vyberete, co si chcete nechat vytetovat, máte k tomu mít takovej vztah, abyste si pro to nejen zvládli, ale samozřejmě i chtěli něco vytrpět. Máte tam sedět a tu bolest si užívat. Oukej. Tak jo. Konečný motiv se dozvídám až v den sezení a je mi to úplně fuk. Dominika totiž dělá super věci. Výsledek se mi líbí a moc. Rysy původní kresby vidím a jsem spokojená. Tu bolest si děsně užívám.

Pokud vás zajímá, jak to bolí, bolí to jako kráva. Ani ne tak co do bolesti, jako co do nepříjemnosti. Jako když se vám špendlíkem rejpou v kůži. Víckrát na jednom místě. A sypou do toho sůl. Bezva. Ale když je hotovo a vylezete ze dveří studia, zapomenete na to a všem říkáte, že to vlastně ani nebolelo a že jste si to užívali a sledovali, jak to vzniká. Na čemž je vlastně ale i velkej kus pravdy, protože pozorovat práci tatérky bylo fakt zajímavý. A navíc to bylo hotový asi za zvacet minut. Takže takhle se rodí ten mýtus.

IMG_20171007_192426_796

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail