„Nesehnala jsem bochník chleba.“

1816635 (3)Můžu být jakkoli praktická a zručná, ale při nákupech mám vždycky nějak míň rukou, než potřebuju. Zásadně si neberu košík, takže když zjistím, že nepotřebuju dvě věci, ale deset věcí, je už pozdě. Zásadně mám vždycky s sebou nějaké neforemné zavazadlo a ideálně ještě helmu na vespu. Tu pak někdy používám jako nákupní košík, takže se třeba stane, že u pokladny platím flašku vína a chipsy a až venku při nasazování helmy zjistím, že jsem ukradla Nutellu…

Přiznávám se, že skoro nechodím nakupovat jídlo, a tudíž jsem v tomto směru totální negramot. Všichni zcela automaticky popadávají nákupní košíky a mně trvá patnáct minut, jen než se zorientuju, kde se vůbec vyzvedávají. Můj vrchol jsou tři sójové jogurty v drogerii, které popadnu při nákupu laku na nehty, nebo kafe v Bille, protože mi zrovna došlo, a zítra mám uzávěrku tří článků.

A pak mám takový ty dny, kdy už je práce hotová a já vyrazím na pochůzky, které se mi nahromadily za celý týden. Takže to pak dopadá tak, že jdu úplně vyřízená z fitka, na zádech táhnu pytel s „tělocvikem“, do kterého jsem přihodila pár konzerv sterilované cizrny z Billy, kam jsem dorazila v půl šesté, pročež jsem si kvůli nákupu za sto padesát korun musela vystát frontu jako na banány.

Pak to vezmu přes poštu, kde už mi leží dva balíky, ty přece nemůžou být tak velký, je to plakát a spacák. Koho by napadlo, že spacák pošlou rozbalený, pohozený v krabici metr krát metr, v níž zabírá tak třetinu objemu. Táhnu pytel a dva balíky, peněženku držím v zubech, protože do pytle už se nevejde. Je jasný, že takhle domů nedojdu, takže to venku všechno přeskládávám v paranoidním děsu, že tam půlku zapomenu nebo někdo něco ukradne. Ještě musím projít půlku čtvrti, prolomit zátarasy z kočárků letenských matek před obchodem Farma Letná a přeskákat všechna vodítka psů, natažená napříč chodníkem v Kamenické.

K tomu všemu jsem ještě nabalená jako pumpa, protože jsem přece byla v tom fitku a nechci nastydnout. Domů se dostávám totálně splavená a s paranoidním pocitem škrábání v krku. Klíče! Klíče jsou samozřejmě pohřbeny v útrobách pytle. Takže nejdřív pěkně zastavit přede dveřmi, všechno odložit na schod, vyndat zpocené sportovní oblečení z pytle a jako poslední najít klíče.

Samozřejmě jsem zapomněla koupit ty karamelový sušenky, na který mám chuť už měsíc, a vyzvednout z výdejny tu pneumatiku. Takže jsem mohla jít rovnou nadvakrát a ušetřit si práci. Překvapuje mě, že pneumatika nepřišla v krabici, ale jen tak. Takže dopadám sice jako pan Lavička ze samoty u lesa, jen s tím rozdílem, že nemám v podpaží bochník chleba. Naštěstí. Ještě by si mě někdo mohl splést s Ariannou.

na samotě u lesa 2

Takže doufám, že až budu velká, zjistím, že mám volnou pracovní dobu a můžu chodit na pochůzky poštu a na nákup systematicky, ne v pět hodin jako všichni. Ba co víc, že si nemusím naložit na svoje bedra všechnu tu tíhu světa v jeden den. (Když si ji můžu naložit přes rameno, že jo.)

facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedinmail