Freelancing, volnonožení, nebo jak říká kamarád pinožení, má spoustu výhod. Většinu z nich jsem ještě nestihla využít – tedy kromě variabilních víkendů, které využívám do sytosti. Kromě toho, že s sebou přinášejí extrémně krátké pracovní týdny, jsou také příčinou toho, že nejsem schopna sladit svůj rytmus s normálními lidmi, na které musím pořád čekat. (Rozumějte až budou mít víkend a urvou pro mě trochu toho svého zlatem vyvažovaného času.) Ve skutečnosti je to obráceně – to oni si klepou na čelo při pohledu na mě. Ale co nadělám.

Jedním z vedlejších produktů volné pracovní doby je i možnost variabilního přesouvání aktuálního kanclu. Třeba do postele. O nás volnonožcích se říká, že hrozně rádi pracujeme po kavárnách, po nocích a vůbec v nestandardních časech a prostorech. Neřekla bych tak úplně. Kavárny jsou fajn, ale v noci pracuju opravdu jen na svých vlastních projektech, za které nejsem (zatím!) placena, ale které mě o to víc baví. I tak (nebo možná právě proto*) je přesunutí kanceláře do postele nebezpečnou oscilací na hranici zpustlosti.

Samozřejmě si tam vezmete kafe (uklidňující čaj z třezalky tečkované, teplý mléčný nápoj se skořicí, nebo co to před spaním vlastně pijete). A s železnou pravidelností si to vylijete na sebe, do klávesnice nebo v lepším případě na zem.

Zapnete si elektrickou deku, aby vám v kanclu bylo teplíčko. Takže vám za pár hodin práce hoří nohy a běda, když usnete. To se pak probudíte ze zlého snu a pro jistotu se ještě třikrát ujistíte, že nejste kuře na grilu.

Telefon, který při práci taky neustále žhavíte, nahonec strčíte pod polštář a zaděláváte si na rakovinu mozku (nebo co že to způsobuje). Minimálně ale na jeden miniinfarkt, když vám ráno začne zvonit přímo pod uchem.

Pokud si děláte poznámky na papír a používáte klasické pero jako já, může se vám stát, že zapomenete, zahrabete ho do peřin a pak se divíte, že máte na povlečení kaňky jako na pijáku v obecné škole.

Vaše postelové scény se omezí na hysterické záchvaty způsobené pomalostí internetu, nedostatkem kreativních nápadů a faktem, že v jednu ráno už není online nikdo normální, komu byste si mohli postěžovat.

Pracujete od nevidim do nevidim. Pokud nosíte čočky jako já, tak doslova. Usínáte se zapnutým počtačem a ve čtyři ráno vás budí pípání e-mailových newsletterů z obchodů, ve kterých jste nikdy nic nekoupili. Vstáváte s očima jako po silvestrovském flámu a ráno si při bezděčném míchání kafe libujete, že hlavně že nemusíte do žádnýho kanclu.

* Moje oblíbené (nejen) novinářské klišé. Miluju ho asi stejně jako tady pan kolega, což mi ovšem nebrání ho masochisticky používat. Do článků se ho snažím nepsat, ale na blogu se v něm vyžívám.