…že není od věci znát čísla silnic

Málokdo z nás někdy řešil jiná označení silnic než E55 a D1. Všechno ostatní jsou „cesty na“. Pro běžný život to asi stačí, ale když plánujete trasu, ba co hůř, když pak po cestě fungujete jako tzv. roadcaptain, může se stát, že najednou budete ztraceni. A pak po číslech koukáte jako po smilování.

Poznámka pro nezasvěcené: Roadcaptain je ten, co jede vpředu, umí trasu nazpaměť, případně se spoléhá na navigaci, včas ukazuje člověku nebo lidem za sebou, kudy se jede, kontroluje hladinu paliva a včas staví u benzínek, odhaduje hladinu sytosti, žíznivosti a únavy spolucestujících a včas staví na kafe nebo jídlo (nebo se o to aspoň snaží), sleduje dění před sebou a lidi za sebou, jestli je neztratil, pokud je ztratil, tak na ně čeká nebo se je vydává hledat, když zabloudí, předstírá, že se tak nestalo, a že to byla zcela záměrná a zajímavá vsuvka do jinak nudné trasy, a při tom všem se snaží nedělat kraviny, nebýt nervózní, že ho všichni za ním sledují, ba co víc, jet tak, aby byl ostatním příkladem, ba co víc, aby byl za machra, kterého všichni obdivují, jak řeže zatáčky. Žádná prdel, prostě.

Při poslední cestě po Rakousku, Slovinsku a Itálii se mi znalost čísel silnic (alespoň některých, protože čísla si zásadně nepamatuju) vyplatila. Měla jsem sice pečlivě nastavenou navigaci, ale jednou se natolik rozcházela se směrovým značením na silnicích, že jsem dala přednost tabulím. Věděla jsem, že cesta L1306 vede na Gmunden a mohla jsem tak jet celkem v klidu, i když navigace co minutu direktivně doporučovala návrat (o nějakém přepočítávání rozhodně nechtěla slyšet) a můj záměr nepochopila.

Zároveň jsem zjistila, že Rakouské cesty označené písmenem L jsou Landstrasse, tedy takové menší nefrekventované okresky, na kterých je to na vespě rozhodně příjemnější cesta. Určitě doporučuju jezdit po takových, a ne to kalit rovně za nosem po B, tedy Bundesstrasse, která je mezi většími městy plná kamionů, ale často taky pěkně ucpaná, osázena semafory a podivnými odbočovacími pruhy. Prostě nejezděte na Wels, je to tam hnusný z obou stran.

Podruhé se mi to vyplatilo na jihu Rakouska, kde se mi začal uvolňovat kabel z navigace, která se tím pádem přestala dobíjet a já jsem po zbytek cesty předstírala, že naviguji, přitom jsem se jenom koukala po číslech cest a jménech měst a v duchu se modlila, abych si je pamatovala správně, což mi znesnadňoval fakt, že v Rakousku existuje více měst, která se jmenují Gmünd, Krems a Spittal a zbytek má víceslovné názvy typu Něco an der Něco, které byly už nad kapacity mého cestou a vedrem zavařeného mozku. No prostě – to už si člověk i do číslo nakonec pamatuje líp.

…že počasí nikdy není tak hrozný, jak jste si ho představovali

A nejen počasí. Když teď jedu někam autem a předpověď nevypadá pěkně, je mi to celkem fuk. Taky bych mohla jet na vespě. A to znamená jet se skafandru, složeném z nepromokavé bundy, ještě nepromokavějších kalhot, nepromokavých návleků na boty, nepromokavých návleků na rukavice značky Villeda a kapucí, narvanou pod helmou, aby vám nezatékalo za krk. Prostě v outfitu, garantujícím poměrně kvalitní zapářku.

A i když je počasí, ve kterém tento oděv potřebujete, nakonec je to vždycky lepší, než ten katastrofický scénář, který jste si v duchu připravovali, nebo který hlásili Norové. Vlastně je to fajn a je to další zážitek a už po té cestě se těšíte na to, jak ten zážitek budete vyprávět a nakonec vám je v koutku duše i trošku líto, že neprší víc, protože ta historka mohla bývala být peprnější, ale nebude.

…že klišé „cesta je cíl“ není klišé

Jo, je to hodně ohraná fráze všech, co si z pouhého řízení dělají životní filozofii. Ale ono to tak prostě je. Jedete, hrozně vás to baví, po cestě toho spoustu vidíte a při zastávkách se skvěle bavíte. A najednou zjistíte, že je fuk, že bude v Terstu pršet, že bude fuk, i když tam nedojedete a dojedete někam jinam, a že bude nakonec fuk, i když se vám to podělá a dojedete bez příslovečného určení místa. Celý ten zážitek tkví v tom, že nemáte nic nalinkováno, dopadnout to může všelijak ale vlastně nikdy ne tak úplně tragicky a tím pádem to vlastně nemusíte řešit. A nakonec si to tudíž úplně královsky užijete.

A spoustu dalších věcí.

Třeba že skládat věci nemá smysl. Ale o tom už jsem psala. Tady.

Že kempovat není vůbec tak špatný. Až na ty komáry. Ale o tom napíšu někdy jindy.

Že je důležitější, s kým jedete, než kam jedete, a jaký je u toho počasí. Ale o tom psát nebudu.