Cesta na vespa sraz do Terstu. Osm set kilometrů v sedle báglama ověšené vespy, supící z posledního do strmých horských pasů. Paráda. Libovala jsem si, že mi letos odpadá spousta starostí a nervů, protože některý věci jsou už oproti loňskému Terstu jasný a nemusím se tudíž s nima zbytečně stresovat a už od Budějovic přemýšlet, jak co bude a co jak dopadne. Tak třeba vím, že fakt není nutný si s sebou brát fén, protože v umývárkách v kempu stejně nejsou zásuvky. A tak vůbec…

Ale aby nebyla nuda, místo loňské otázky, jestli tam dojedu, řeším letos otázku, zda vůbec odjedu. Cesta začíná vlastně už v pondělí, kdy se mi stane to, čeho se celej život bojím, že se mi stane. Ztrácím (a posléze naštěstí díky policii zase nacházím) všechny svoje věci a mojí hymnou se stává písnička Ivana Mládka Ztratil jsem sako. To jsem ale pako, měl jsem tam úplně všechno. Občanský průkaz, peněženku s pětkou, papíry na auto, papíry na hlavu…

Batoh někdo nakonec odnesl na policejní služebnu. Bylo v něm skoro všechno…co nemělo žádnou hodnotu: kromě peněz a slunečních brýlí nevalné hodnoty zmizel ale i pilník na nehty. Můj detektivní mozek tedy soudí, že nálezcem a zlodějem v jedné osobě musela být žena. Je tedy s podivem, že v batohu nechala značkovou koženou peněženku za dva tisíce a cestovní balení parfému Chanel Mademoiselle. Cuchta.

Když historku vyprávím kamarádům cestovatelům, dost se baví. A zároveň je na nich vidět, že jsou rádi, že nakonec nemusí jet s bezprizorním jedincem bez totožnosti. Dost na tom, že jedou s člověkem, který má na vespě nalepený znak invalidy a není to fór. A já taky, protože skupinku šesti lidí sice pravděpodobně legitimovat nebudou, ale nazpátek jsme jeli jen ve dvou. A protože se teď zase na hranicích objevují kontroly, jsem ráda, že jsem nakonec byla ušetřena pocitu, který měli naši, když za komančů pašovali do Jugošky valuty stočené do ruličky, zabalené do igelitu a ponořené v láhvi motorového oleje Mogul.

Cesta probíhá naprosto ukázkově, a to včetně slunečného počasí a divnýho jídla v restauraci v Ennsu, kde se vždycky někdo nachytá. Pro příště víme, že Champignonschnitzel není řízek šampionů, ale řízek se žampionovou omáčkou. Já si, poučena loňským žážitkem dávám těstoviny aglio olio a i ty jsou divný.

Cesta probíhá i ve znamení názorných ukázek, jaké problémy bych musela řešit, kdybych bývala jela na tom PX: vyměňování spojkového lanka u stánku se zeleninou v Dobrovici u Lublaně, výměna zadního světla, doprovázená výčtem nadávek a neustále hrozící riziko všemožných kolizí. Plus v mém případě samozřejmě ještě rozjíždění chcíplé vespy do toho úchylnýho kopce v Terstu a manévrování v ukázkovém italském městském provozu. Jsem ráda, že jediná krize po cestě trvá asi pět minut během cesty zpátky, kdy mě zachvátí amok, že jsem zase ztratila peněženku, kterou vzápětí nacházím položenou na druhé vespě. Prej nemám vyšilovat. Já vím, ale říkejte to někomu, kdo zažil, jaký to je.

Jede se mi dobře, užívám si zatáčky a tankování každých sto kilometrů mě prudí o něco míň, protože na sedle nemám stokilovej bágl, přidělanej padesáti gumicukama, ale jen skládací berle. Zavazadla se mi povedlo omezit na minimum nákupem minimalistické karimatky za čtyři tisíce korun, omezením garderoby na polovic oproti loňskému stavu, a absencí ptákovin, jako je třeba zmíněný fén na vlasy nebo zrcadlo, protože mi došlo, že na vespě vezu hned dvě.

Zdá se, že během cesty ani moc nezdržuju, nikde se na mě nečeká a je o mě postaráno. O stavění vespy na stojan, skládání berlí, donášení nezbytného kafe a rozbíjení stanu se nemusím starat. I tak jsem ale dostatečně zaměstnaná dáváním pozor, abych nic neztratila. První den veškerou svoji energii soustředím na schování bot a ve strachu, aby mi je nikdo neukradl, nakonec zapomínám před stanem ležet foťák. Když se odpoledne vracím, je na svém místě. A příště už ho fakt neberu, protože s ním stejně nakonec neudělám ani jedinou fotku.

Pozoruju na sobě, že si to celý užívám víc než loni a je to fakt dovolená. Už mi třeba nedělá problémy spát ve stanu, a když nás první noc nechtějí pustit do kempu (moje snaha o vyjednávání v italštině, barva vlasů ani francky na Italy nezabraly), vyloženě si libuju v tom, že budeme spát na černo v trnitém houští a dokonce mi ani nevadí, že se probudím pekelnou žízní, hlavou z kopce a zcela mimo karimatku. Takovýhle rána prostě k tomu stanování patří. (Říká ta, která normálně nadává, když na hotelu nenajde osušku v požadovaném rozměru a ideálně hotelový župánek.)

O komfortu hygieny se ve zdejším kempu nedá mluvit: od loňska se nic nezměnilo, společné sprchy v jedné místnosti jsou jiné pouze tím, že ze šesti nefungují už dvě, a ne jedna jako minule. Výhodou je, že díky různým faktorům (jako třeba pravidelná návštěva podobných sprch ve fitku) se od loňska stydím o dost míň. A taky už umím vychytat dobu, kdy tam ještě (ani už) nestojí fronta zoufalců s mýdlem v ruce: mezi pátou a půl sedmou ranní.

Hned po první návštěvě umývárek zjišťuju, že zásuvky tam jsou, jen jsem si jich loni nevšimla. Takže je asi jasný, co příště beru místo foťáku, že jo?