Ledem pokrytá a větrem ošlehaná země, pod kterou se taví horniny a vře voda, a na jejímž povrchu se střetávají protiklady živlů. Co zní jako úvod poctivé fantasy, je na Islandu realita, představující každodenní kulisy road tripu, který jsme s kamarádkou podnikly v obytné dodávce během deseti dnů, plných neskutečných výhledů, setkávání s živly i relaxu v geotermálních lázních se sklenkou v ruce.

S kamarádkou Luckou jsme sehraná cestovatelská dvojka. Spojuje nás zájem o stejné cíle, značná řidičská vytrvalost, nadání pro tvoření expedičního plánu za pochodu i schopnost zcela se nadchnout pro nápady, vyřčené polovážně nad skleničkou vína, a dotáhnout je do zdárného konce. Společně jsme autíčkem z půjčovny projezdily Izrael, za dva týdny projely snad všechny národní parky amerického západu v obytné dodávce a podnikly zběsilou jízdu automobilem Citroën 2CV z Prahy do Gdaňsku a zpátky. Není to nic světoborného, ale ke standardní dámské jízdě na řecké pláži s drinkem v ruce jsme se zatím také nepropracovaly. Umíme se hecnout, dodat si odvahy k nějakému tomu dobrodružnějšímu výstřelku, ale zároveň včas zapojit rozum a vzájemně se odradit od střemhlavých nápadů. Většinou.

Za písní severu

Island s naší cestovatelskou filozofií dokonale ladil: Civilizovaná země s dnes už veškerým zázemím pro zhýčkaného turistu, kde ale nemusíte celý den potkat živou duši a zažít i nějaké to (mnohdy neplánované) dobrodružství. I sněhovou vánicí nebo nespoutanou horskou pustinou ale vždycky nakonec dojedete k benzínce, do kempu, hotelu…zkrátka do bezpečí. Pokud tedy nepodceníte počasí nebo nepřeceníte sebe. I z těchto důvodů volíme návštěvu mimo zimní období. Když o půl jedné ráno dosedáme na ranvej v Keflavíku, mám na paměti spíš praktické otázky: Aby motorkářský bágl, v němž jsme odbavily teplé oblečení a spacáky, nepřijel po pásu otevřený a hlavně – aby zítra nebyly problémy s tím autem. Naše dobrodružství začalo totiž těsně před odjezdem, kdy jsme zjistily, že společnost, u níž jsme si rezervovali obytnou dodávku, mezitím přestala existovat. Našli jsme tedy narychlo jinou, zřejmě poslední volnou na celém ostrově.

Ta historka s tím autem začala tak, že to vypadalo, že na zamluvení vozu je dost času. Daly jsme tomu ještě týden, za který všechny normální dodávky zmizely a zůstala jen jedna Dacia Dokker, r. v. 2008, od půjčovny Wild Campers s hodnocením dvě hvězdičky z pěti. Tento varovný signál jsme vědomě přešly s tím, že to bude dobrý (což bylo samozřejmě spíš naše zbožný přání). Jedeme na Island, ne do Kolumbie! Průšvih vyplul na povrch, když jsem si čtyři dny před odjezdem chtěla u půjčovny ověřit, jaká výbava v autě bude, respektive spíš nebude, a jestli nás přijedou ve dvě ráno vyzvednout na letiště, jak stálo v popisu při rezervaci. Samozřejmě nikdo neodepsal ani nevzal telefon. Po telefonátu do agentury, přes kterou jsme si auto půjčovali, nám paní oznámila, že s půjčovnou pro nespolehlivost rozvázali smlouvu. Fajn, že jste dali včas vědět. Hrozbu bezprizorního ocitnutí se nad ránem v Keflavíku bez automobilu jsme odvrátili zamluvením posledního nevypůjčeného auta z půjčovny CampEasy, která se nakonec ukázala jako skvělá. Fakt, že jsem celý tenhle průser zažehnávala právě v momentu, kdy na našem balkoně za otevřenými dveřmi kulminovalo včelí rojení, je už jen třešinkou na dortu. Ale to je zase jiný příběh – ten o tom, jak jsem vezla v kufru auta pár sklenic medu…

Po přistání na Islandu sice ještě nevíme, že největší dobrodružství cesty máme už za sebou, ale i tak jsme o poznání klidnější. Když sedíme ve „svém“ Nissanu NV200 a na palubním displeji sledujeme instruktážní video, předávající turistovi základní pensum znalostí o řízení a chování v zemi ohně a ledu, máme radost, že nás osud nakonec zavál do kanceláře solidní půjčovny, jejíž zaměstnanci s námi budou v případě potřeby non-stop v kontaktu prostřednictvím právě onoho tabletu. To se hned za tím dobrodružstvím vyráží lépe. Auto je minidodávka, takže nás dva samotáře, zvyklé rozvalovat se sami v posteli pro dva, čeká desetidenní opravdu blízký kontakt, kdy většinu nocí spím spíš na stěně auta, než na matraci, ale hlavně, že ho máme. A že v něm funguje topení, což radši zkoušíme hned na parkovišti půjčovny. Po zralé úvaze nad meteorologickými mapami se na okružní cestu vydáváme po směru hodinových ručiček.

Půldenní město

Naší první štací je tedy poklidný Reykjavík, na který nám bohatě stačí jeden den, za který stihneme město prochodit křížem krážem, pořídit z mnoha úhlů snímky místní dominanty, moderního kostela Hallgrímskirkja a ochutnat první z řady smažených ryb. Pokud budete rychlí a jedete na Island hlavně za přírodou, postačí vám na Rejkjavík i půl dne. Kostel ale doporučuju nevynechat, stejně jako pěší zónu Skólavörðustígur a okolní ulice starého centra. Je tady spousta stylových obchodů a můžete si vybrat hned z několika prodejen, kde pořídíte pravý islandský svetr (což se mě, ač milovníkovi svetrů, nakonec za celých deset dnů nepodařilo, protože mi žádnej nebyl dost dobrej a taky jsem pocítila vyšší smysl v tom, těch osm tisíc radši projíst a propít).

Kafe na Islandu, to je něco jako kafe v Americe (a nemyslím Seattle nebo San Francisco). Takže pokud patříte mezi kafašisty, nadopujte se už v Reykjavíku. Já jsem svou potřebu ranního espressa (a nutkání zakoupit si další do sbírky svých cestovních vychytávek) vyřešila pořízením přístroje Handpresso Wild Hybrid. Ale i po Islandu se už pomalu rozšiřuje kultura výběrové kávy – jeden příklad za všechny je třeba autobus Skool Beans ve městě Vík.

V Reykjavíku nám překvapivě hodně pršelo, takže jsme nezanedbatelnou dobu strávily v hihňáním ve falologickém muzeu. Je to blbost a taky trošku nechutný, ale když se potřebujete schovat před deštěm, berete cokoliv. Dalším dobrým tipem je třeba prosklená koncertní hala Harpa, z níž můžete tu slotu venku pozorovat a u toho se tvářit, že rozumíte architektuře. Navštívily jsme i nejstarší islandskou restauraci Kaffivagninn, kde měli boží (ale fakt boží) zákusky. Islandská pekařina je hodně ovlivněná tou dánskou, takže hory sladkého pečiva a koláčů z máslového těsta jsou tady na každém rohu.

Výprava mezi ploutve

Od města jsme si ale přijely spíše odpočinout, takže hned druhý den prcháme z Reykjavíku do přírody. Nissan ukusuje kilometry okružní cesty Hringvegur až paranoidně pomalu – pokuty tady nejsou nízké a v zemi, kde předpisy všichni dodržují s rezervou, a kde ve vězení sedí jen necelých 200 lidí, nechceme riskovat pokutu. Naším prvním cílem je poloostrov Snæfellsnes se stejnojmenným národním parkem a také „utajenou“ pláží Ytri Tunga. Místo jsem si předem vytipovala na satelitní mapě, ale nebyla jsem sama: Informace o tulení pláži podal Google i několika americkým turistům.

K tuleňům se pak brodíme odlivem po kotníky v ledové mělčině, obrostlé kluzkými řasami na kamenitý ostrůvek (a hlavně tuleňům na „dostřel“ základního objektivu mojí zrcadlovky). Přece to nevzdáme, když už jsme tady. Tuleně pozorujeme z bezpečné vzdálenosti, cestou zpět ale někteří zvědavě připlouvají blíž. Asi by se nechali i pohladit, což mi Lucka zakazuje, protože jsme tu teprve první den a při řízení po kamenitých cestách se hodí obě ruce. Voda se mezitím stihla trošku zvednout, takže k autu dorážíme v po kolena mokrých, prosolených kalhotách. Praktikování Wim Hofovy metody konečně využívám v praxi. Cestou na pláži míjíme mrtvolu vyvržené velryby v pokročilém stadiu rozkladu, na kterou má mnoho amerických turistů nepochopitelné nutkání sahat a fotit se u toho. Fuj.

Stálo to za to, aspoň z mého pohledu. Souputnictví oplatím Lucce o pár dnů později v severním městě Húsavík, odkud s ní vyplouvám nespolehlivě vyhlížejícím dřevěným škunerem na pozorování velryb. Vybraly jsme společnost North Sailing, která na rozdíl od jiných velryby zároveň neloví, ale naopak se o jejich populaci stará. Když už žádné neuvidíme, ať jim aspoň pomůžeme. Tříhodinová plavba Severním ledovým oceánem v těžkých rybářských skafandrech, při níž naše těžce pokoušené žaludky závidí neohroženě pobíhajícím Američanům s foťáčky, nakonec přináší ovoce útěchy: Na pravoboku sice nevyskočí z hladiny obří plejtvák nebo keporkak, ale spatřujeme v této lokalitě poměrně vzácné samce kosatek. Od průvodce pak dostáváme hrnek poctivé horké čokolády a skořicového šneka, jídlo, které se postupně stane symbolem celé naší cesty. Zatímco já mám celou dobu strach, že přece jen nějaký vorvaň připluje a naši loď nechtěně převrátí (a já se v tý nacucaný kombinéze utopím), druhou polovinu naší dvoučlenné výpravy zachvátí mořská nemoc, následovaná slibem, že už na velryby nikdy nepojedeme. Ale užily jsme si to a Výprava velrybářská, kterou jsme si cestou pouštěly v autě, mi zní v uších ještě teď.

Voda, oheň, lázeň

Island se nazývá zemí ohně a ledu. Je ale i zemí vody a zeleně. Mechově zelené impozantní hory působí jako z fantasy krajiny (není divu, že si vrchol Kirkjufell zahrál ve Hře o trůny) a vodopády jsou tady doslova na každém roku. A to do té míry, že zhruba od poloviny cesty z nás počáteční nadšení mírně vyprchalo: „Zase vodopád! Hm, pěkný!“ Nejimpozantnější byl bezpochyby Goðafoss, „vodopád bohů“, vzdálený jen čtyřicet kilometrů od oblíbeného výletního jezera Mývatn. (A pak taky vysoký obr Skogafoss, který nemám na fotce, protože ten den strašně pršelo – i na čočku objektivu.)

Malebnou vodní plochu v ledovcové kotlině obklopuje černá sopečná krajina s geotermálními prameny, kde jsme zcela propadly fenoménu horkých lázní v kombinaci s drsným severským větrem a sklenkou vína, které se navzdory vysoké spotřební dani na alkohol pije v přírodních lázních ve velkém. Cena dvoudecilitrové lahvičky prosecca tady ale kupodivu není o nic vyšší než u nás (dobře, než třeba ve Špindlu) a dvojnásob chutná! (…a i působí, vzhledem k tomu, že ji popíjíte v horké vodě.)

O všech lázních, které jsme navštívily (i nenavštívily) si můžete přečíst více v tomto článku.

Od návštěvy horkých jezírek s mléčně bílou vodou, obklopených minimalistickou architekturou, jsme další trasu plánovaly s ohledem na lokace dalších geotermálních lázní. Navštívily jsme jich několik a kromě Mývatn Nature Baths nás nadchla obligátní Modrá laguna (mimochodem ideální místo na trávení časového okna před odletem) a také moderní lázně Vök. V posledně jmenovaných jsme se stavily cestou do Seyðisfjörðuru, městečka známého jako přístaviště trajektu z Dánska i pro svůj bohémský nádech. Kdo na vlastní oči neviděl nejbarevnější městečko Islandu s duhovým chodníkem ke kostelu, nejedl zde v hotelu Aldan a nevyfotil se u toho, měl by si smazat účet na Instagramu. Já jsem si tady ukojila svou žízeň po malebné severské architektuře. Island je totiž jinak plný domů z orezlého vlnitého plechu, na pohled depresivních, ale dobře chráněných proti všem živlům.

No a taky jsem tady byla (od Reykjavíku podruhé) běhat a o tom, jak se běhá na Islandu, třeba zase tady.

Po bouři záře

Z živlů je třeba mít respekt. Pro mě byla největší hrozbou zima – na rozdíl od mojí mámy, která před cestou neustále mluvila o „té sopce“ (na mysli měla vulkán Fagradalsfjall, jehož láva při naší návštěvě už ale jen lehce doutnala). Počasí nám ale poměrně přálo a rozhodně to nebylo nic, co by se nedalo zvládnout pomocí jedné péřovky, goretexové bundy a kvalitních pohorek. Silný vítr, k němuž se vyplatí parkovat čelem a vylézat raději jen posuvnými dveřmi auta, nás překvapil až při cestě jihem ostrova: Oceánský vítr strhával kamení s útesu nad silnicí, kterou policie uzavřela. Protože ale všechno má svůj smysl, díky této neplánované zastávce v městě Djúpivogur jsme spatřily polární záři. Takovou jemnou, nenápadnou, ale byla tam. A delší závěrka foťáku na stativu v podobě kusu šutru ji dokázala zachytit i trošku výraznější, než skutečně byla. Takže fotku na pochlubení máme.

Tady se možná nabízí lingvistické okénko. Pokud umíte dobře německy a anglicky a máte vystudovanou lingvistiku, tak psanému textu v islandštině trošku rozumět budete. Mně zkoumání jazyků baví, a když narazím na nějakou na první pohled nenápadnou souvislost, zasáhne mě chvilkový pocit euforie. Zatímco na Maltě se pro mě podobnost místního jazyka s hebrejštinou stala jedním z higlightů celé dovolené, na Islandu šlo především o přežití (rozuměj nějak to vyslovit a nezalknout se u toho). No a název městečka [djú-PIVO-gur] byl jedním z mála, které se daly i zapamatovat.

Čas na Zlatý okruh

Na cestu k ledovcové laguně Jökúlsárlón, jednomu z největších divů Islandu, jsme tak vyrážely sice o den později, ale také o zážitek bohatší. S časovou rezervou je při cestě kolem Islandu třeba počítat. Na obrovské jezero, formované táním ledovce Vatnajökull, by se ale dalo dívat klidně i ty tři dny, se kterými jsme počítaly navíc. Vyhnal nás až hlad, zima, a sice nadšení, ale o to hlučnější američtí a asijští turisté, vyznávající filozofii, že nejkrásnější pohled na svět je skrze displej mobilu. (A taky – na co nesáhnete, jako byste ani neviděli.)

Pořád nám ale zbývá dost času a nadšení vidět ještě něco – pro mnohé to hlavní. Takzvaný zlatý okruh, který na třech stech kilometrech nabízí esenci všeho, co chce turista na Islandu vidět, „dáváme“ za den a půl. Magický vodopád Gullfoss, národní park Þingvellir, geotermální teplá řeka Reykjadalur, ale především Geysir, lokalita, která dala jméno všem gejzírům světa. Impozantní vodní sloupec gejzíru Strokkur mohou turisté obdivovat každých 10 až 15 minut. Jako na objednávku. Jako celá naše dovolená na Islandu.

Skeptikovo přiznání. Obecně mám na cestách problém s tím, že když něco znám z dokumentárních filmů a barevných fotek z internetu, očekávám, že to tak bude vypadat i v reálu (i když vím, že nebude). U gejzíru tak samozřejmě padla moje reakce: „A to je jako jenom takhle vysoký?“ …následovaná oblíbeným cestovatelským výrokem našeho kamaráda: „No, pěkný, ale že bych to musela vidět dvakrát…!“ To už bylo míněno samozřejmě spíš ironicky, nicméně člověk, předávkovaný barvami instagramových cestovatelských profilů prostě čeká, že ty hory budou na Islandu zelenější, nebe modřejší, svetry míň štípavý, doby barevnější a kyselo kyselejší… (Tím nechci nikoho odradit – Island má obrovské kouzlo, jen se prostě připravte na míň syté barvy a budete nadšení!)

Pobyt v zemi ohně a ledu může být, jakýkoli si ho budete přát. Zimní období je tady sice spíš pro fajnšmekry a ostřílenější cestovatele, pokud sem ale vyrazíte na jaře, v létě, nebo zkraje podzimu, můžete díky vlivu Golfského proudu očekávat spíše mírné klima. Střed ostrova nabízí množství tras pro offroadová vozidla, dobrodružství v pusté divočině i malebné treky. Okružní cesta nabízí možnost vidět celý ostrov a téměř všechny jeho přírodní ikony z pohodlí osobáku nebo obytného auta. A pokud vám někdo říkal, že Island není zemí pro pohodový prodloužený víkend, pošlete ho na čtyři dny do Rejkjavíku, na Zlatý okruhu a do lázní Blue Lagoon, a pak s ním tu diskusi otevřete znovu…

Mohlo by se hodit:

Aplikace a odkazy na cestu:

• Covid.is – přehledné aktuální informace o opatřeních při vstupu a na území Islandu
• Vedur.is – vše o počasí na Islandu (předpověď, varování, doporučení, mapy)
• Road.is – vše o stavu silnic na Islandu (uzavírky, sjízdnost, doporučení)
• safetravel.is – oficiální portál pro cestovatele (počasí, varování, výlety, plány cest)
• https://icelandtravelguide.is/hot-spring-map – mapa termálních lázní
• 112 Iceland – aplikace pro přivolání první pomoci s lokalizací
• My Aurora Forecast – aplikace pro poměrně přesné předpovídání polární záře
• WAPP – turistická GPS mapa Islandu pro výlety do hor

Jak drahý je Island? Tak, jak mu dovolíte. Na základě zvěstí našich přátel jsme se smířily s tím, že už při usednutí na palubu letu OK 460 se vrháme do dluhové pasti, takže nás realita spíše mile překvapila: Půjčení malé obytné dodávky na 10 dní nás vyšlo na 28 tisíc českých korun, noc v kempu pro dvě osoby a auto stála od 350 do 680 Kč. Balené jídlo na benzínce bylo možné pořídit za 150 – 250 Kč. Kvůli spotřební dani je na Islandu drahý benzín (42 – 44 Kč/l) a alkohol (láhev levného prosecca vyšla na 350 Kč). Ceny jídel v restauracích střední a vyšší střední kategorie se rovnaly cenám v lepších restauracích u nás. Českého turistu nicméně povinně musí zaskočit cena piva – přes 200 Kč za půllitr.

***

Zkrácená verze článku vyšla v časopisu Glanc (únor 2022).